Zlomená křídla 26 - Kdo jsi?

Než stačila neznámému vlkodlakovi zarýt dlouhé nehty do kůže, mladík se mrštným skokem do stranu útoku vyhnul. Neváhal však ani chviličku a sám přešel do útočné pozice. Sevřel ruce v pěst a syčel na Ellanor.
Azrael němě postával opodál. Věděl, že připlést si by byla jasná smrt. Vždyť už byl jen pouhý člověk, ale na druhou stranu ho ta myšlenka lákala. Prozatím ale nečinně sledoval, jak Ellanor tvrdě dopadla na zem a mladý muž si otírá kapky krve stékajícímu z hluboké rány na tváři.
Upírka se rychle vyšvihla na nohy. Tohle bolelo. Ne tělo, ale její ego. Vycenila své ostré dlouhé špičáky a vrhla se na vlkodlaka. Sice věděla, že se nesmí dotknout jeho krve, ale s trochou opatrnosti ho zraní, aniž by ublížila sobě.
Mladík jako by však byl o krok napřed. Opět ji praštil loktem do žeber a přes rameno shodil na zem.
Tohle je už moc! zuřila Ellanor, zatímco vstávala.
Přeci neprohraje s nějakým pitomým vlkodlakem.
Zůstala jenom stát a mlčky vyčekávala. Určitě udělá nějakou chybu. Je jenom v lidské podobě, takže jeho smysly a pohyby nejsou dokonalé. I když musela uznat, že je to zatím nejsilnější vlkodlak, se kterým se kdy setkala. Rozhodně mu nechyběla kuráž, odvaha a neobvyklá síla v lidské podobě.
Mladík rychlostí blesku vystřelil svou pravou pěst k jejímu obličeji. Ellanor ji rychle zachytila a pevně zmáčkla, až uslyšela prokřupnutí jeho kloubů.
Útok levačkou ale nečekala, takže ji další rána do levé tváře ochromila natolik, že upustila jeho pravou ruku a udělala krok vzad.
To už se Azrael rozhoupal k činu. Bolest Ellanor a vlastní bolest rozhodla.
Vrhl se na vlkodlaka holýma rukama a jen se ho sotva dotkl, ležel na zemi. Muž ho tvrdým úderem pěsti shodil na zem. A že to byla pořádná rána.
Upírka vyjekla a utíkala k Azraelovi. Tohle neměl dělat, sakra!
Doufala, že úder nebyl moc silný. Ale sama velmi dobře věděla, že doufá marně, vždyť už se dvakrát octla na zemi. Prosím, ať žije!
Nedýchal.
Prostě nedýchal a hlavu měl tak divně na stranu. Netrvalo to ani několik vteřin, než Ellanor došlo, že Azrael má zlomený vaz.
Zařvala divoce do noci a s bolestným pohledem se obrátila k vlkodlakovi.
„Jsi spokojený? Tohle jsi chtěl?“ zařve a celá se rozklepe. Její milovaný Azrael!
Mladík mlčí a jen ji pozoruje. Tohle opravdu nečekal. Ať už smrt toho muže, nebo její reakci.
„Zabij mě, prosím. Tohle nemá cenu. Bez něj to nemá cenu. Všechno zkazím. Všechno!“ upřeně se na něj zadívá.
Vlkodlaka to však překvapí a začne kroutit hlavou. „Na tohle nepřistoupím.“
Ellanor neváhá a zaútočí na něj, aby ho vyprovokovala. Mladík ji však hravě připlácne na zem, sedne si na ni obkročmo a drží ji ruce za hlavou. Ač mu je její upíří pach nepříjemný, stejně tak jako jí ten jeho, drží se.
„Kdo jsi?“ zaprská Ellanor a snaží se vyprostit z jeho železného sevření.
„Artur.“ Spontánně odpoví, i když by v jiném případě o své totožnosti mlčel.
„A co tady k sakru děláš?“
„Tristain byl můj bratr. Nedávno jsem to zjistil a pak ho někdo zabil.“ Smutně si povzdechl a sklopil pohled k zemi.
„To já ho zabila!“ vykřikla Ellanor a doufala, že ho tímhle vyprovokuje. Už chci konec! pomyslela si.
Arturova reakce je však zcela jiná.
Vytřeští na ni oči, rychle se z ní zvedne a beze slova uteče do noci.
Ellanor tam nějakou dobu ještě leží a přemýšlí.
Vůbec nechápe jeho reakce. Vždyť ji měl zabít. Ona je upír, on vlkodlak. A teď je tak sama. Bez Azraela.
Za všechno můžu já, vyčítá si.