Láska na jedno odpoledne

Uzavřela jsem se do svého světa a likvidovala depresi odpočinkem u odborné literatury a filmových dramat. Četla jsem si články o chudobě v zemích třetího světa a prohlídla si pár dokumentů o oblastech postižených tornády. S pocitem, že je na světě někdo, kdo se má hůř než já, ukončila jsem svůj depresivní stav. Nyní jsem plně vyrovnána. Ale! Zůstává ve mě jistá obava. Obava, že se deprese vrátí, nabyde na své síle a zničí mne.
Svěřila jsem se se svým problémem jedinému kamarádovi, který mi zůstal. Následoval jeho monolog. Ze začátku mi to přišlo docela vtipné, ale poté, co se začal zmiňovat o mé samotě a o tom, že bych si konečně měla najít chlapa, jsem zůstala zaraženě sedět a zírat do prázdna. "Ale kde se takoví lidé hledají? Víš, že jsem "neviditelná"." Neoponoval mi a mě to najednou strašně zamrzelo. Je to tedy pravda. Jsem naprosto neviditelná. "Zviditelni se. Hele na netu jsou různý typy seznamek. Normálně tam vložís fotku a uvidíš, někdo se najde." "Hmm a co z toho budu mít, když se s někým seznámím na internetu?" "Nevím, třeba se zamiluješ." "Nechci se zamilovávat do obrázku. Navíc internet je plný úchylů a podvodníků." "No tak nemusíš se zrovna zamilovat. Můžeš si prostě jen s někým psát. Diskutovat o něčem a tak. Uvidíš, chvíli tě to bude bavit a až tě to bavit přestane, prostě svůj profil smažeš."
Následovala debata o něčem jiném a poté jsme se rozešli do svých domovů.
Tak fajn, zkusím tedy štěstí.
Úvodní formulář chtěl pouze základní údaje a fotografii. Vyplnit údaje nebyl problém, vybrat vhodnou fotku byl. Nakonec jsem vybrala fotografii, kterou mám ráda. Navíc na ní vypadám hezky.
Tak uloženo. Cože? Další formulář? Vaše váha a výška. Veřejně sdělovat své fyzické proporce se mi nelíbí, ale výšku tedy vyplňuji. Dále jsou vyžadovány další údaje. Znamení zvěrokruhu, barva vlasů, velikost nohou apod. Najednou otázka, která mne uzemnila. Církev. Odpovědi se vyhýbám a přecházím na sekci zájmy. Jsou tam předvoleny jakési zájmy, které má většina lidí, což je fajn, lidem to usnadní práci při vypisování všech svých zájmů. Pár jsem jich tedy zakřížkovala a doplnila pouze své vědecké zaměření. Letectví.
V další sekci vyplňuji sporty, v další hudební žánr a konečně mazlíčky.
Co mě naprosto vyšokovalo, byla sekce s názvem: Intimnosti. Chvíli jsem váhala zda jsem nezadala do adresy: amaterky.cz. Jak může někdo na internetu zveřejňovat své sexuální záliby? Zvláště, když zde uvede svou fotografii. Kroutím hlavou a sekci opouštím bez vyplnění.
Uloženo.
"máte nový vzkaz" Bliká na mě v rámečku nápis, typuju font Ariel, velikost 16. Píše mi muž! A zdá se být normální. Není to vědec, ale užívá v textu podobných výrazů jako já. Nemá fotku, ale mě to nevadí. Píšu si s ním celé odpoledne až do pozdní noci. Máme podobné zájmy. Líbí se nám stejné filmy. Ha. Je prostě ideální. Dokonalý. Ztrácím pro něj hlavu. Jiní muži nabízející mi zaručeně kvalitní sex nemají šanci.
Loučím se s ním a jdu spát.
Nadruhý den otevírám stránku svého profilu. "Máte nový vzkaz" bliká na mě zase text. Rozkliknu ho a padám ze židle. Přes noc mi napsalo dvacet mužů. "Hej krásko, nezajdem na drink?" Mažu. "Krásná Scarlet, nechceš se semnou seznámit?" Mažu. Mažu další a další... Na některé ze zvědavosti odpovídám. Z odpovědí však cítím pouze zoufalství, vychloubání se, dokonce faleš a pohrdání. Má "internetová láska" mi nenapsala, ačkoli byla online. Proč by taky měl takový muž psát ženě jako jsem já. Ženě, která se snažila odolat jeho dokonalosti a přesto jí podlehla. Vycítil to snad z mých zpráv?
Říkám si, že je to jen internet. Muži takoví ve skutečnosti nejsou. Nikdy by si mě nevšimli, nebýt té fotografie. A on? Neznám jeho tvář, neznám jeho hlas, neznám jeho vůni...Zmizel z mého internetového života stejnou rychlostí, jakou by zmizel i z reálného setkání.
Zklamaná mažu svůj profil.
Jestli osud chce, abchom byli spolu, svede nás dohromady. A tobě, kamaráde, pěkně děkuju. Výbornej nápad...