Poslední procházka

Dneska je venku opravdu hrozné počasí…Vítr láme větve stromům, voda padající z šedých hustých mraků strhává s sebou drobné kamínky, co zbyly na silnici po zimním posypu a odnáší je proti své vůli do mělkých travnatých struh. Slunce nemá absolutně žádnou šanci prosadit se v chuchvalci deštivých par. Přesto, že už je téměř jaro, dnes se smráká velice brzy…
Ani nevím, proč mě napadlo jít teď ven. Beru si bundu a deštník. Ještě si vyslechnu od své drahé matinky, že jen blázen by v tomhle počasí šel pryč. Jenže ona netuší, že já blázen jsem – do TEBE, už dlouho. Bývali jsme od malička kamarádi. Mohli jsme si říct cokoli. Nikdy jsme se nezradili, vždycky jsme se podrželi, i tenkrát, když jsi utekl z domu. Jenže já to podělala – zamilovala se. Zvednul se vítr a obrátil mi deštník, vlastně nejen to, úplně ho roztrhal. Ani mě to nějak nerozhází, vyhodím ten zbytek, co mi zůstal v ruce, přehodím si přes hlavu kapuci od mikiny a dál přemýšlím o nás dvou. Jsem ráda, že bydlíme ve stejném městě, protože Tě alespoň můžu „náhodně“ potkávat. Taky chodíme do stejné školy, paráda. Tolikrát se mi o Tobě zdálo. Jak tisíckrát umírám a znovu ožívám ve Tvém náručí, jak se rozplývám ve Tvém objetí a blednu při Tvém pohledu. Ty mě obdarováváš žhnoucími polibky a já cítím, jak hořím. Tváře mám rudé a z očí se dere touha po Tvém těle. Dotkni se mě ještě jednou a já Ti snad utrhám ruce, aby zůstaly navždy jenom moje!
Opojena myšlenkami na Tebe si ani nevšímám, kam vlastně jdu a jako ve snách se ocitám před vaším domem. Asi starý zvyk, když jsme si k vám s naší partičkou chodili jako děti hrát. Hodně se od té doby změnilo. Ty už nejsi ten malý bojácný blonďatý chlapeček. Teď by každá holka dala cokoliv za to, abys jí jen chvíli šeptal do ouška, že je nejkrásnější na světě.
Ve Tvém pokoji se najednou rozsvítilo. Pozoruju Tě, jdeš k oknu zatáhnout záclonu, radši se schovávám za jeden strom před vaším domem, je to asi buk nebo co, v té tmě to ani nepoznám a přikrčuju se, abys mě snad nezahlídnul. Určitě by sis myslel, že jsem šílená a směšná, tak strašně směšná!
Teď už vidím jen Tvůj stín, ale zjišťuju, že tam nejsi sám. Někdo sedí na Tvé posteli. Snažím se dostat blíž, když otvíráš okno, abych alespoň něco slyšela. Dokonce i přelézám plot. Slyším celkem jasně, že Tvá návštěva má jemný hlas, a když i ona promluví, zdá se mi, že ji odněkud znám… Nechce se mi ani uvěřit, že je to moje nejlepší kamarádka! Ty děvko! To snad není možný! Jak mi to mohla udělat?! Kdo ví, jak dlouho už se takhle schází. Já tě zabiju, nezkoušej se mi to v pondělí ve škole nějak vysvětlovat, pro mě jsi v tuhle chvíli umřela! Déšť začíná být ještě urputnější, ale já to teď vůbec nevnímám, stojím tam na vašem trávníku pod Tvým oknem a nevěřím tomu, že by to mohlo být ještě horší. Padají mi slané slzy po tvářích a mísí se s kapkami deště – brečím jen já, nebo celý svět?
Dorazí mě, že k ní jdeš. Pomalinku, s takovou líbezností a něžností. Takhle jsem Tě nikdy nezažila. Dala bych cokoli, abych tam místo ní teď mohla sedět já! Už jsi u ní, hladíš ji po tvářích. Určitě se na ni taky směješ, vidím to před sebou, jako kdybych vedle Vás stála. Ne, to snad nemůže být pravda, vášnivě se líbáte a ty jí svlíkáš tričko. Strká Ti svůj proradnej jedovatej jazyk až do krku. Je jako had, taky tak slizká…víc vidět nemusím. Užij si to se svou hvězdou, přeju Vám to, chcípněte oba! Rychle se otáčím a přelézám plot. Chci odtud co nejrychleji zmizet, tak začnu utíkat. Běžím už strašně dlouho a nestačí mi dech, ale zpomalovat nebudu, ať mi to třeba roztrhne hrudník. V hlavě mám zmatek, snažím si namluvit, že se mi to třeba jen zdálo. Blbej nápad jít teď ven, mohla jsem dál žít ve sladké nevědomosti. Zkracuju si cestu přes park. Zkracuju? – nic není vzdálenější pravdě, vždyť vlastně ani nevím, kam běžím… už nemůžu, sotva zvedám nohy. Únava se projevuje – zakopnu o kluzký kořen stromu a padám na zem – zrovna na ten ostrý kámen! Sakra, hrozně to bolí. Cítím, jak mi horká krev stéká z čela po obličeji, kape na bundu a karmínově ji barví. Chci vstát, ale nejde to, chci zavolat o pomoc, ale nemůžu, jako bych ztratila hlas. Kolem není živá duše, kdo by taky v tomhle počasí chodil ven… Napadá mě zavolat si o pomoc mobilem. Mám ho zapnutý v kapse u bundy. Z posledních sil se snažím rozepnout zip, ale zdá se, že se zasekl! Co teď? Přestávám pomalu vnímat bolest a začínají se mi zavírat oči. Je to se mnou asi opravdu zlé… padají mi víčka a blížím se pomalu ke stavu bezvědomí. Nikdo a nic mi už nepomůže. Takže zatím co já tady tak potupně a pomalu umírám, tak ty si zatím vychutnáváš svůj vrcholovej zážitek…