Útěk z blázince představ

"Ještě toto..." podával Frankovi malou dřevěnou krabici. Frank po ní natáhl ruku. Krabice voněla jako vše, co bylo uvnitř ní. Měl ji rád. Asi proto ji tam toužil zapomenout. Seběhl se schodů a mířil ke dveřím. Jeho kroky už byly rozhodné - snad se snažil přesvědčit sám sebe, že činí zcela obvyklou věc. Došel na práh a tam se na okamžik zastavil.

Vnímal vůni květnového podvečera. Listí šumělo a všude bylo milo. Zahrada kvetla. Za měsíc budou třešně, pomyslel si. V duchu přemítal o tom, kolik jich vrabci uzmou pro sebe, a kolik zbude na stromě. Viděl ve větvích šplhat děti a svou ženu usmívat se z okna. Mimoděk se palcem poškrábal na prsteníčku. Cítil jak se blíží horké léto, jak děti prosí, vezmi nás, tatínku, k vodě! Vezmu, ale nesmíte zlobit, pomyslel si. Šeříky v plném květu trousily okolo sebe těžkou vůni. Porozhlédl se opět, jakoby nic, upravil si poslední zavazadlo na zádech a vydal se k brance. Cítil hořko, nejen v ústech. Jeho kroky ho však nezrazovaly, neboť za léta života dostaly rozum.

Naložil veliký batoh do vozu a vrátil se, aby se rozloučil.
"Ať se ti v Aichu líbí," popřál Frankovi Peter. Objali se. Bez slz - nebylo jich přece třeba - se na sebe naposledy podívali a Frank zasedl za volant. Zapadly za ním dveře auta a Peterovi se ulevilo. Ještě Frankovi zamával a potom se odebral zpět do domu, když už zvuk motoru slyšel jen proto, že mu ho paměť ze setrvačnosti přehrávala.

Frank opouštěl brány předměstí. Kam se chystal? Do Aichu? Kdepak. Ani by tam netrefil a potom - co v ideální vísce... Jeho ruce byly holé jako jeho srdce bylo holé jako jeho život. A přitom neustále slyšel, že ho volá jakýsi hlas - Franku, Franku... dlouho už se na tebe těším. A Frank? Jede. Jede klidně a rozvážně, i když může jet jako zběsilý, protože na ničem nezáleží. A není to přece to, co vždycky chtěl? Toulky světem bez domova, sám, že po něm ani pes neštěkne? Ano. Ale lidé se mýlí ve svých touhách... jako ve všem, co neznají.

Jsem sám a jsem již starý na to, aby tomu bylo jinak. Žena v okně, děti na stromech a prsten na mé levé ruce, to vše jsou jen iluze - já jsem nic z toho nechtěl, a proto to nemám. Když jsem nechtěl - měl jsem... A teď, když konečně chci, když jsem konečně již dospěl, nemám nic, jen prázdné ruce a spoustu věcí, které můžu vyhodit oknem. Nepotřebuji peníze - nic, co bych za ně dostal, by mě netěšilo. Jediné, co mám, je ta malá krabice. Vím přesně, co je na vrchu té spousty naštosovaných papírů. Malý, krátký, bezvýznamný dopis, který říká:

"Řekni mi, než zemřeš..."