Umírající labuť

Byla jsem zase zpátky. V té prostorné místnosti s velkými okny na levé straně a se zrcadly od shora až k podlaze na pravé. Na oknech byly dlouhé, těžké závěsy. Byly tmavě modré, jako večerní obloha bez hvězd a lemovány stříbrně. Špinavými spodními kraji se dotýkali země a zakrývaly část lehce našedlých rámu oken. Pomalu jsem se otočila a můj zrak dopadl na můj odraz v zrcadle. Neměla jsem na sobě své typické tréninkové oblečení, které bych v naší tělocvičně čekala, ale měla jsem bílý trikot a bílou širokou sukni. Své dlouhé hnědé vlasy vyčesané nahoru a v hlavě posazenou stříbrnou korunku. Přesně tenhle kostým jsem si zkoušela před týdnem. Ten osudný kostým, kvůli kterému jsme tak spěchali. Kvůli kterému otec až moc rychle vjel do zatáčky a my jsme narazili do toho velkého stromu. Teď ale po zranění nebylo ani památky a jsem si lehce zkoušela nějaké kroky. Pirueta, fueté a zakončeno v grand plie. Najednou začala hrát nějaká hudba. Chvíli jsem se zarazila a zaposlouchala se. Moc dobře jsem ji znala. Byla z mé nové role. Odeta, Labutí jezero. Kroky jsem znala na zpamět. Za poslední měsíc jsem tuhle hudbu slýchávala tři až čtyři hodiny každý den. Začala jsem pomalu tančit a sledovala se v zrcadle. Nikdy jsem se neviděla i v kostýmu a musím uznat, že Monique měla pravdu. Denisa mě pomlouvala jen a jen ze závisti. Ona je tlustá a navíc její pohyby nejsou plynulé. Já jsem každé mávnutí rukou, každý dopnutý nárt nebo každý pohyb nohou vedla a naplno užívala. Cítila jsem se svobodná jako vždycky, když jsem začala tancovat. Ten pocit svobody a lehkosti… Nikdy mě nic neučinilo nic tak šťastnou. Neměla jsem moc kamarádů a na kluka neměla čas. Najednou začala hrát další část Labutího jezera, Umírající labuť. Po tváři mi stékali slzy a já jsem ten tanec prožívala naplno. Pomalu jsem se začala vracet do reality a já věděla, že tohle je můj poslední tanec. Naprosto jsem si ho užívala a nevšímala si bodavé bolesti v kolenu. Točila jsem stále rychleji, rychleji a rychleji…

S bolestí jsem se probudila. Stehy na koleni byly prasklé a mě po tváři stékali kapičky potu. Utřela jsem si je a s nimi zastavila i proudy slz. Jen, co jsem se znova podívala na zakrvácenou nohu, vytryskly znova. Už nikdy… Balet byl pro mě všechno. Já jsem pro tanec i dýchala. Ty roky, co jsem dřela. Už od pěti let se trenérky snažili ze mě dostat to nejlepší a já byla nejlepší. Chystala jsem se na konzervatoř a všichni do mě vkládali velké naděje. Matka, trenérka, kamarádi. Všichni říkali: "Máš na to být primabalerínou v Národním divadle!", ale teď ne. Teď už jen slyším šepot a občasné útržky slov jako: "Chudák malá, takový talent a teď tohle." Kvůli rychlé jízdě, nepozornosti otce a kluzké silnici mi teď vedou z nohy nějaké hadičky a v kolenu mám šrouby. Ještě teď si pamatuji slova doktora: "No holka, balet můžeš klidně dál dělat, ale zapomeň na vrcholové sporty." Usmíval se na mě jako sluníčko. "Štěstí, že žiješ," řekl můj otec, ale tohle byla malá slova útěchy. Pro mě byl vrcholový balet všechno. Ten pocit štěstí, když mi lidé po večerním vystoupení tleskali, to štěstí z každého pohybu…

zvedla jsem se a přešla k oknu……nechci být jen průměrná baletka,já chci být tančící labuť….pomalu jsem přešla k okraji zábradlí…..nevzdám se své labuti…..s bolestí jsem přelezla zábradlí….navždy budu létat……pustila jsem se…..navždy budu umírající labuť….