Má svého anděla..

Doba se pozvolna přehoupla a z páté hodiny ranní byla rázem šestá, kterou provázel hrozivý zvuk. Ohnala se rukou a bylo tu zpět ticho, které narušovalo jen šramocení kočky. Našla si novou hračku a nezahálela si ji pořádně užít.

Koni. Mlýny. Silvestr. Léto. Dívka se pomalu probouzela k životu a hlavou jí putovaly tyhle pojmy, jen nepatrně si vzpomínala, co se jí těsně před probuzením zdálo. Byl tam shluk lidí, to věděla jistě. Vodní mlýny. Splašený kůň. Cizinec. Stále se jí vybavovaly jen nepatrné útržky a nebyla schopná je správně zařadit.

Protivný zvuk se ozval znovu a tentokrát byl navíc doplněn hulákáním mladší sestry, která se rozčilovala nad tím, že o hodinu přesunuli její oblíbený seriál.

„Ty nejdeš dneska do školy.?“ Ozvalo se pronikavým hlasem dospívajícího dítěte. „Jdu!“ Odsekla jen a začala se s nechutí hrabat z postele. Pár skoků od skříně zpět k posteli a měla za sebou třetinu svojí ranní přípravy. Fialová, dneska bude fialová.

Za slabou půlhodinu už se za ní zavíraly vchodové dveře a směřovala rychlým krokem ku zastávce. Stačilo pár kroků a její rádoby účes byl tentam díky neřádnému větru.

„Tak ti teda děkuju.“ Zanadávala si tiše a šla dál. „Dneska bych možná mohla někam vyrazit. Sama.“ Začala si plánovat svůj den. Stejně nikam nepůjde a věděla to moc dobře. Už je to dlouho, co naposled vyrazila alespoň do napodobeniny lesa. Les.? Nebyl tam také les.? Plemeno divokého koně. Začali se jí před očima hmitat různé obličeje. „No a v tu chvíli se mě zeptal..“ „Co jste včera dělali?“ Smích.. Trhal jí uši, až se jí zdálo, že ho mohou slyšet i ostatní.

Rozhlédla se kolem sebe. Kousek od ní stály dvě holky jejího věku, něco si šeptaly a koukaly při tom směrem k ní. A s těmihle byla kdysi každý den.? Radši pošla o kus dál, čímž je ztratila z dohledu a do uší si dala sluchátka.. Nastoupila do autobusu a usedla na svoje stálé místo.. Seděly před ní dvě dívky, které neznala a zběsile řešily nějaké nejspíš nad míru zajímavé téma.

„Je to psycholog. Jmenuje se Radim.“ Zaslechla. Psychologie. Snad jen ona sama věděla, co pro ni ten pojem znamená. Jako rozdíl mezi světlem a tmou.. „Nedokážu si tě tak představit. Psychologie.? Ani by mě nenapadlo, že ty by jsi mi mohla někdy pomoct. Kdyby si někdo přišel stěžovat, seřvala by jsi ho a on by utekl.“ Ta slova ji bolela, zvlášť když byla od člověka, díky kterému žije. Autobus prudce cuknul a zastavil se .. Vystoupila. Po pár minutách přijela Radka..

„Ahoj.“ Prohodila ledabyle.. „Jdu za Anetou.“ Dívka na to jen mdle přikývla a čekala, co se bude dít. Za chvíli prošly ty dvě kolem ní. Připojila se váhavým krokem za ně, i když si jí moc nevšímaly. V kapse bundy jí zavibroval mobil, věděla, kdo to je. Snad jediné světlo, které má a drží ji relativně v pohodě a živou mezi tou kopou špíny a tmy. Postupně zpomalovala krok, až šla úplně sama.

První hodina. Písemka. Písmenka se jí míhala před očima. Co na tom sejde.. Vyhlédla z okna a tam zahlédla dítě, chlapce se svojí matkou. Právě ho za něco kárala a vypadalo to, že je to kvůli jeho stavu oblečení, který nebyl zrovna chvályhodný. O přestávce se rychle přesunula do jiné učebny, kde už byla celá třída a ne jen půlka jako hodinu první.

„Ahoj“ Šeptla poměrně tichým a zastřeným hlasem. Chvíle ticha. „Já už tě ale zdravila.“ „Kdy.?“ Zeptala se překvapeně. „U šaten!“ „To si nepamatuju, možná jsem tě neviděla..“ „Hm, neviděla, jasné.!“ Vyprskla Diana. Tím jejich dnešní debata skončila. Nebylo jí dobře. Zajde za třídní.

„Určitě nepotřebuješ, aby šel někdo s tebou.?“ Ptala se už asi potřetí učitelka. „Zvládnu to..“ Šeptla. „Určitě!“ Dodala ještě pevnějším hlasem, když viděla, jak se učitelka nadechuje a chystá se odporovat. „Dobře. Dávej na sebe pozor.“ Vzdala to konečně a propustila ji. Simuluje, měla psát písemku.“ Zaslechla jen, když procházela okolo hloučku spolužaček. „Můry.“ Pomyslela si smutně a přidala do kroku. V šatně na sebe v rychlosti hodila černo-fialové boty a fialovou mikinu zakryla bundou. Ladila. Jako vždy.

Po chvíli už cítila vzdouvání větru, které jí znovu znehodnotilo už tak otřesné vlasy. Nikdy doopravdy nepochopila, proč se na ni lidé dívají. „Byla opravdu tak jiná?“ Věděla, že ano, ale byla to jedna z mála věcí, která jí na ní nevadila. Byla jiná, svá. Došla k malému můstku. Nic tragického, žádná auta ani vlak, byla pod ním jen voda a kamení. S námahou se vyhoupla na okraj a opatrně usedla. Auta za jejími zády přehlušila hudba, kterou si nemilosrdně rvala do uší. Její mobil opět zavibroval, ale tentokrát se jej nenamáhala vytáhnout. Stejně věděla, kdo píše. Nikdo jiný než on se o ni už nezajímal. V to, že by odepsala kamarádka, které včera psala, nedoufala a v tu chvíli ji to ani nenapadlo.

„Nedokázala bys nikomu pomoct.. Simuluje.. Jdu za Anetou.. Neviděla? Hm, jasně..“ Obrazy v její hlavě se rychle proměňovaly a zase vracely, hučelo jí v uších.. Potřebuje se uklidnit. Zalovila v kapse černých kalhot a vytáhla bílý prášek. Zapila jej. Po chvíli vzala ještě druhý.. Na to, že větší dávka v ní vyvolává otupělost a spánek, nemyslela. „Pokud ji tu andělé chtějí, bude v pořádku.“ Napadlo ji najednou bez jakékoli souvislosti. Únava. Víčka se jí zachvěla.. Potom se zatřáslo celé její tělo, byla jí tu zima. Musí jít domů.. Oči se jí začaly znovu zavírat..

Koni. Mlýny. Cizinec. Sen byl zpátky.. „Spíš..?“ Z dálky slyšela její hlas.. „Proč jsi tady.? Odpověz mi, prosím.“ Někdo s ní zatřásl. „Nee, nechci se probudit, ona je teď se mnou..“ „Kdo je s tebou.?“ „Ty..“ Odpověděla hlasu ve svém snu. „Já jsem ale pořád s tebou.“ Ozvalo se a následovalo nové zatřepání. Teď už dívka oči otevřela.

„Psala jsem ti smsku. Neodepsala jsi. Volal mi Petr. Viděl tě tu.. co to probůh děláš? Mohla jsi spadnout...“ Vychrlila na ni kamarádka v rychlosti. Všechno si to přehrála znovu a s opožděním sáhla do kapsy pro mobil. Přečetla obsah smsky a koukla na Lindu.. Ta nahodila jen nevinný výraz, který se vzápětí proměnil na zoufalý a poté zase na rozpačitý.

„Omlouvám se. Promiň. Já.. jsem hloupá..“ Začala chrlit zamotané omluvy a hrála si nervózně s vlasy.. „Ty jsi ten anděl..“ Řekla zamyšleně dívka.. „Cože.?“ Vykulila oči Linda. „Anděl.“ Usmála se.. „Jdeme odsud.“

…

Uslyšela skřípění brzd autobusu, tak zaklapla svůj černo-fialový notes. Stihla to taktak. Poklepala prsty po jeho hřbetě a usmála se. V autobuse usedla na své místo a do dílka se začetla.. Cítila, že na ni někdo kouká, tak loupla očima o pár sedadel dál. Nějaké dvě dívky se na ni dívaly a chichotaly se. Jen se na ně usmála a vykoukla z okna. Projížděla okolo malého můstku.. „Má svého anděla..“