Kdo ví?

Možná si ani neexistoval.
Ale možná, že Tě miluju …
Kdo ví?
Možná Tě miluju i teď, v tuhle chvíli. Právě nyní…
A ty?
Kdo ví, jestli si na mě ještě pamatuješ.
Ale ano, já vím.
Říkal si jí, že si mě pamatuješ. Jsou to tři měsíce. Ale jak můžu vědět, že jsi nelhal? Jak můžu vědět, že mi nelhala ona, aby mi to nebylo líto.
A proč to, proboha, zase řeším?
Jsou to tři roky.
Chápete to někdo?
Víš, myslím na Tebe docela často. Rozhodně častěji než ty na mě.
Zezačátku neuplynula hodina, abych si na Tebe nevzpomněla…
Pak, za hodně dlouho, jsem na sebe byla pyšná, když jsem si uvědomila, že na Tebe nemyslím už celý den.
Za dalších pár týdnů nebo měsíců jsem přestala trávit večery pláčem.
Nakonec jsem si našla někoho jiného. /Spíš si našel on mě…/
Ale pořád jsem na Tebe myslela. Neustále.
Časem jsem dospěla k moudrému rozhodnutí. My dva jsme se k sobě prostě nehodili.
Ale hned druhý den jsem usoudila, že bych se kvůli Tobě změnila.
Kvůli Tobě bych hrála v těch amatérských filmech, které si s kamarády natáčel. Překonala bych svojí stydlivost a vystřihla bych Ti perfektní hlavní roli.
Udělala bych všechno, co bys chtěl, a byli bychom šťastný.
Byla jsem hloupá a naivní. Proboha, bylo mi patnáct, v patnácti je hloupý a naivní každý. /A ví to všichni, kromě patnáctiletých/
Ale nepřipadám si teď o moc chytřejší.
Něco Ti povím. Budeš si o mně myslet, že jsem hloupá. /Což je možná koneckonců i pravda./
Se svým přítelem chodím téměř dva roky.
My dva jsme se neviděli třicet čtyři měsíců.
Kdyby si za mnou zítra přišel a řekl mi /Miluju Tě, vrať se ke mně./, já půjdu.
Za své přiznání ale žádám jednu odpověď.
Je pro mě moc důležitá, víš? Snaž se odpovědět pravdivě…
Proč k Tobě pořád, i po takové době tohle cítím, když náš vztah tenkrát trval jen pět týdnů?
Proč stále zůstáváš v mojí /zmatené/ hlavě?
Proboha, ty už jsi na mě téměř zapomněl a já Tě pořád miluju.
Řekni mi, prosím, proč! Potřebuju to vědět!
Třeba jsem si to celé jen vymyslela, možná si vůbec neexistoval…
To přece jinak není možné!
Ale kdo ví?