Bazén

Miluju plavání. Ten pocit, když člověk zajede pod vodu, vidí jen rozmazané obrysy případných dalších plavců, vše je modré, tiché, klidné, a cítím, jak mi proudem vody vlají vlasy jako ve velkým větru, stačí udělat tempo a pak ještě jedno a připadám si jako letící šíp. Jsem ve svým světě, jen já a nekonečná modrá voda..

Tak zase plavu od kraje ke kraji ve své dráze a užívám si tu radost z pohybu a veřejnou samotu, plavu až do vyčerpání a když mám dost, vyhoupnu se na jednom kraji z bazénu, jako bych jen dokončila tempo započaté ve vodě, a zůstanu sedět. Mám v uších asi vodu, hučí mi v nich a všechny ruchy plovárny ke mně doléhají jaksi zdálky. Z velké dálky…

Sedím na kraji bazénu a pozoruju, co se děje. Hned vedle mě se pod vodou nestydatě osahávají kluk s holkou, nechápu, že jim to není trapný, když je někdo (já) může přece vidět. Vyvaluju teda oči, který mě od té chlorované vody strašně pálí, a nestačím se divit, když mě nějaká holka, maximálně 13tiletá , překročí, div mě nekopne. Nevzmůžu se ale na odpor, zaujala mě skupinka lidí v bazénu, jejichž křik ke mně doléhá jaksi zkresleně, pohybují se div ne zpomaleně a pak to uvidím… ve vodě plave nehybně tělo nějaké plavkyně, ostatní se je snaží dostat ke břehu, přibíhá plavčík a sklání se nad ním. Jako ve snách vstávám a pomalu jdu k místu, kde se již tvoří menší hlouček. Nikdo si mě nevšímá a tak se beze slova proderu skupinkou a zmateně se dívám na tělo… a na obličej, který jsem každé ráno vídala v zrcadle…