Děsí mě

„Ahoj,“ tak začal jejich rozhovor po ICQ, „Jak se máš?“ „Ale pořád stejně,“ odvětil s jistou dávkou tajemna, či snad neochoty sdělovat dopodrobna svoje momentální pocity. Při započetí rozhovoru mu vyvstalo v hlavě snad milion otázek, všechny směřovaly právě jedním směrem, každá z nich mířila do minulosti, přemýšlel, co se změnilo a co je pořád stejné. Jeho bývalá spolužačka pokračovala, jistou dobu mluvila o lidech z jejich společné třídy, o tom, co kdo dělá a seznámila dopodrobna se vším, co jí bylo známo. Najednou téma nabralo trochu odlišný směr, myslel na to celou dobu, ale mluvit o tom rozhodně nechtěl, „Jak jsem byla ve škole, viděla jsem Kristýnu.“, celým tělem mu projel zvláštní, až nedefinovatelný pocit, nechtěl odpovídat, jen tiše mlčel a očekával další zprávu, která se nemilosrdně blížila, nechtěl o ní mluvit, nechtěl o ní slyšet, zoufale se snažil, aby ho už víc při vyslovení toho jména nic nesvíralo, je to přeci už tak dávno, pomyslel. Po chvilce se mu myšlenky urovnaly, myslel na ní, jak ta se asi má? Nejspíš se má dobře, někoho si našla, kdo se o ní stará, někoho mnohem lepšího, než jsem byl já, pomyslel si, předtím, než přišla další spolužaččina zpráva. „Nevypadala moc dobře, krčila se u zdi, hlavu v dlaních a když jsem šla kolem ní, slyšela jsem jak potichu říká, že už takhle nemůže dál,“ v tu chvíli jím projela další hromada pocitů, teď neměl daleko k slzám, bylo to přesně jako dřív, toužil jí znovu ochraňovat, být pro ni, obejmout ji, znovu vykouzlit, ten nejkrásnější úsměv, co znal, alespoň na chvíli být zase jejím andělem, po chvilce si za to začal nadávat, co ho to vůbec napadá, jaký je to idiot. Spolužačka jako by tušila jeho rozrušení pokračovala v psaní, aniž by se dočkala nějaké odpovědi, „Ona si nic jinýho nezaslouží, tenkrát ti zlomila srdce, viděla jsem, jak hrozně ses tehdy trápil.“ Vzpomněl si na tu bolest, co prožil a snad na každou slzu, kterou pro ni vyplakal a které přicházely i nyní, po takové době, vzpomněl na chvíle, kdy hleděl do jejích očí plných nenávisti k němu a kdy se mu hroutil jeho svět, na nesnesitelný pocity provinění, na to jak se třásl před jejím domem a chtěl raději vstoupit v náruč milosrdné smrti, než žít dál bez ní, pak také na to, jak na ni čekal plný nadějí a odhodlání, aby jí vysvětlil, co k ní cítí a jeho rychle tlukoucí srdce, plné obav a lásky bylo roztrháno jediným pohledem a pár slovy, tolik si tenkrát přál skončit, moc dobře si to pamatuje, takový chvíle nejdou zapomenout, každý detail, jak se něco v jeho hrudníku obrátilo v pronikavou bolest, jako kdyby neviděl, neslyšel, začal se celý motat, chtěl skočit pod tramvaj, místo toho si jen sedl a celý se klepal, plakal. Mrkl očima a z minulosti se vrátil zpátky a bylo mu jí líto, chtěl, aby jí bylo dobře a aby se netrápila, nic se nezměnilo, chtěl být u ní a držet ji u sebe. Prosil pak, aby už se o ní dál nebavili, že to nedokáže, nechtěl už žádné vzpomínky a pocity už vůbec ne, tolik ho táhly ke dnu, když si uvědomil, že by i po tom všem pro ni udělal všechno, jen aby jí bylo trochu líp, děsil sám sebe, chápal, že je v tom ztracený, že by tak už neměl uvažovat, ani k ní něco takového cítit, že to je právě on, kdo už takhle nemůže dál, kdo trpí každým dalším dnem, ten který nemůže zapomenout... V prázdném pokoji ho obklopilo zoufalství a úzkost, v okamžiku, kdy se z toho snu probudil.