Bouře

Temné mraky na obzoru dávají znát, co se bude dít v několika příštích hodinách. Vždyť země už čeká, čeká na záchranu z naprostého sucha. Je žíznivá již několik týdnů. Teď už se snad dočká.
Už přichází, třpytivý hádci na obloze střídají pomalu jeden druhého. Osvobozující kapky vody však nikde, i ozvěna se dostavuje značně pozdě. Bouře ještě zdaleka nedosáhla vrcholu. Pomalu se k němu ale blíží, přírodu odměna nemine.
Konečně se nebe slitovalo, roní slzy na zmučenou zemi, ta se jen vlní v nehorázné úlevě. Oblohu bičují blesky, teď zase ona trpí. S každým novým nebe úpí, znovu a zase. Země hltá životodárný nápoj plnými doušky, ten se ani nestíhá sbírat do větších celků. Inkoustové tělo snáší rány stále větší, nářek se rozléhá do všech stran spolu s tichými díky ožívajícího přítele. Proč jen to trvalo tak dlouho? Proč nepřišel na pomoc dříve? Na tom však už teď přeci nezáleží, je tady a už je skoro po všem.
Nebe se zklidňuje, pořád pláče nad prožitým utrpením, země se zase radostně odívá do hebkého zeleného roucha. Brzy i květiny se svými pestrobarevnými šatičkami přijdou a začnou oslavovat, stejně tak stromy, moudří starci i mladí klacci, znovu narovnají majestátně své koruny a pochlubí se svými kvítky. Malí obyvatelé podzemních nor a dalších skrýší vylezou a podívají se na svůj uzdravující se domov. Slunce povzbudí raněnou oblohu, usměje se na bujný život pod sebou a zažene poslední tmavé mraky zpět za obzor. A ty nepřijdou, dokud to nebude nutné. Dokud nebude země opět strádat a volat o pomoc, dokud nebude usychat i poslední stébélko trávy. Pak opět ztrestá nebe a pokropí zemi její bolestí. Ale co by nebe pro přírodu neudělalo, klidně projde dalším a dalším trápením, jen aby ji zase zachránilo. Tak to přeci mezi přáteli chodí.