Poslední zápis

Tíživou nocí v zimním kraji. Jak moc výstižné. Lidé říkají doba ledová. Celá zem utichla pod nánosem sněhu. A ze Země je jen namrzlá dokonalá koule. Pche, prý globální oteplení. To by se do toho nesměli vložit oni. Zakrslí malí lidé z podzemí. Nejsem blázen, ale kdo ví. Všechno je jednou poprvé.
Místo obrovských mrakodrapů zborceniny pod nimiž žijí zbytky civilizace. Místo velkolepých měst nebezpečné zasněžené planiny. A místo domácích mazlíčků divoké šelmy. Kam se poděla velkolepost lidí? Krčí se v mrazivých přístřeší.
Existuje něco jako osud? Pokud ano, je tohle náš osud? Vrátit se o několik desítek tisíc let zpátky? Do pravěku a prožít si celý vývoj lidské rasy znovu? Pokud ano, pak jej budu nést hrdě. Jestliže to však znamená náš zánik, nebudu nikdy smířen! Budu bojovat do konce mých slabých sil, abych to nedopustil.
Sedím tu pod zbořeným obchoďákem v zimní bundě, promrzlých džínech a píšu. Píšu poslední zápis na malý útržek starého vlhkého papíru. I propiska už vynechává, stejně jako všechno okolo. Otázka zní: Bude tu ještě někdo, kdo si bude mé útržky číst? Nebo to všechno pohřbí sníh?
Mám rád ticho, je tak výmluvné. Poslouchám ho se zatajeným dechem, schoulen ve vzpomínkách. Sám. Jen si tak sedím a nic nedělám. Třeba to tak má být. Jednou se tam stejně vrátím. Do krásných slunečných míst. Ve svých velkých snech.