Znárodněno

/Tento rozhovor není smyšlený, pouze interpretovaný./

Jak se to tedy tenkrát vše stalo?

Oni přišli. Nezdáli se být zlí, někteří se smáli. Ano, snad dokonce byli šťastni. A Pavel, ten tam jen tak stál a díval se na mě.

Má ten Pavel celé jméno?

Snad, ale nepamatuji si je. Vždycky mu říkali prostě Pavle.

Proč se nesmál s ostatními?

Tenkrát jsem to dost dobře nechápala. Vlastně to dodnes tak úplně nechápu, co se stalo. Prostě se jednou u mě shromáždila Pavlova rodina – jeho rodiče Antonín a Manka, žena, snad se jmenovala Lída, a děti – Pavlík a Hanka.

Jen tam stáli?

Něco říkali, ale hodně tiše, nebylo jim rozumět.

A o den později přišli ti ostatní?

Ano. Celá vesnice. Stáli tam a zírali na traktor.

Na traktor?

Ano. Všude bylo plno hluku, motor vrčel, lidé si povídali.

O traktoru?

Také. A o válce, jak je to všechno pryč, jak to bude lepší. Ale to říkal Vladimír. Pavel tam nepřišel.

Už poněkolikáté jste se zmínila o Pavlovi. Říkala jste toho spoustu o jeho rodině. Byl pro vás důležitý?

Ano. Jako malý kluk často chodil ke mně. Lehl si do trávy a dívali jsme se na sebe.

Bylo mezi vámi něco?

Snad. Nikdo to nikdy nevyjádřil slovy. Ale tenkrát, tenkrát tam Pavel nebyl.

Kolik mu bylo, když se to stalo?

Dvacet a něco. Neznám čestnějšího člověka ani většího pracanta.

A ten Vladimír, co víte o něm?

Ten se tenkrát smál od ucha k uchu. Ale nejsem si jistá, nakolik to bylo upřímné. A mluvil. Hodně, ale to on vždycky.

Pocházel z vesnice?

Ano. Jeho rodina tam snad žije dodnes. Mívali malé pole a hodně dětí. A tenhle Vladimír, to byl vždycky chytrý kluk. Ve škole mu to šlo samo, ostatní chlapci se mu kvůli tomu smáli. Jen Pavel ne.

Byli přátelé?

Ano. Často jsem je sledovala, jak hrají v trávě šachy. Vladimír vždycky vyhrál a Pavel pak všechny figury smetl na zem. Nakonec skoro všechny poztráceli, a tak je nahradili panáčky z Člověče, nezlob se a označovali je barevnými nitkami. Nakonec z toho vznikla hra třikrát složitější než obyčejné šachy.

Ale v době, o které mluvíme, už se nepřátelili?

Vlastně si nejsem jistá. Vladimír se hodně změnil. Odešel do města na gymnázium a pak na univerzitu, naučil se hrát na klavír tak, že hrál líp než pan farář, ale do kostela chodit nechtěl, když občas na neděli přijel domů.

Odcizili se?

Ano, ale tenkrát to ještě nebylo takové. Občas se sešli a vzpomínali na šachy s nitkami. A pak přišla válka, Pavel se oženil a ti dva se pohádali.

Kvůli Pavlově ženě?

Ne, kvůli ní ne. Když zavřeli vysoké školy, měl už Vladimír studium za sebou a všichni si mysleli, že se vrátí domů a bude učit děti ve škole. Jenže on nepřišel. Rodiče o něm neslyšeli několik měsíců, ptali se po něm Němci. A pak přišel. Říkal, že už má doklady v pořádku, že jen chvíli učil někde na horách. A že se jen přišel na týden podívat na rodiče, ale pak že zase půjde.

Proto se pohádali? Že nepřišel učit do školy?

Proto ne. Pozdě večer přišel k Pavlovi a mluvil o lidech v lese a hladu a obilí, co má Pavel ve stodole. A o svobodě pro všechny. Vlastně se rozkřičel sám, přes to okno to bylo slyšet široko daleko. Pavel měl strach, takové řeči byly nebezpečné. Nevěřil, že by mohl mít Vladimír kontakty na skutečné partyzány. A měl pravdu.

Ano?

O pár dní později Vladimíra zatkli a poslali do koncentráku. Někdo ho musel udat.

Byl v táboře?

Ano. A přežil. Díky neuvěřitelné ironii.

Můžete mi k tomu říct něco víc?

Protože nebyl Žid a měl vysokou školu, nepracoval v sonderkomandech. Třídil nějakému pohlavárovi papíry. Vyřezával mu ozdobné předměty do bytu. Kdo ví, co všechno musel udělat. Vrátil se úplně jiný, jako každý, kdo přišel odtamtud. Někteří se zlomili, ale jeho jako by to vzpružilo. Všechny své síly soustředil na uskutečnění svého snu – komunismu.

Vrátil se domů?

Ano. I s členskými průkazkami KSČ. Začal organizovat děti do Pionýra, založil Kulturní jizbu, vykládal lidem v hospodě spoustu věcí o skutečné rovnosti všech, svobodě a spokojenosti.

Pak tedy to, co se stalo tenkrát, bylo vrcholem jeho činnosti.

Ano. Pověstná třešnička na dortu. Založil družstvo a stál v jeho čele, i když od svých dvanácti let nedržel v ruce motyku. A lidé se přidali. Nejdřív ti, kteří měli nějakého toho kostlivce ve skříni. Pak malí rolníci. A nakonec všichni ostatní, protože museli.

Co všechno udělali?

To, co všude. Když někomu něco náhodou nechali, byl to ten nejméně úrodný kousek. Brali krávy, koně. Zabírali lesy.

Takže tenkrát, to byl jen důsledek dlouhého vývoje ve vsi. Přesto, čekala jste to?

Myslím, že ne. Člověk vždycky doufá do poslední chvíle. A vidíte, nakonec jsem přežila.

Víte, co se stalo s Pavlem?

Nakonec začal pít, žena ho opustila i s dětmi. Myslím, že se odstěhoval někam do pohraničí.

A co Vladimír? Myslíte, že si za své činy zaslouží soud?

Ne. Já už mu dávno odpustila. Je to pár let, co ke mně přišel a tiše mě prosil za odpuštění.

Řekla jste mu to někdy?

Ne. Ale myslím, že to pochopil.

Dne 6. 5. 1987 našli v lese nedaleko vsi zesnulého Vladimíra W. V prstech svíral starou, otlučenou a špinavou šachovou figuru – černého peona.

/Konec rozhovoru s Centaureou scabiosou uskutečněný 500 m od místa, kde v roce 1945 bývala mez Pavlova pozemku./