Takovej pocit

Tolik se toho stalo za tu dobu, cos byl pryč. Začala jsem nový život... Bez Tebe sice nebyl o moc lepší, ale vyrovnala jsem se s tím. Měla jsem ho ráda, dokud jsem si na Tebe nevzpomněla. Na ta muka, co jsem si kvůli Tobě prožila. A Ty si teď jen tak přijdeš... V tom pohledu bylo vše, co čekal. Možná i něco navíc. Odhrnula si vlasy z očí. Zbožňoval pohled na její lehké mračení, když jí vítr odvál vlasy do obličeje. Bylo to tak... její. Do jejích očí by se dokázal dívat hodiny, dny, měsíce. Teď se do nich však bál pohlédnout. Viděl jen odlesk bolesti, kterou jí způsobil, a i to pro něj bylo děsivé. Jakoby najednou zestárla o několik desítek let. Uvědomil si, že už to není ta mladá nerozvážná holka, kterou opustil. Tahle měla její nos, vlasy i postavu, ale nebyla to ona. Stačilo pohlédnout do těch očí. Zelených jako louky v létě, zářivých jako tekoucí potok, tak krásných s odrážejícím se sluncem. Na její svatozář z rozcuchaných vlasů, jak tam stojí, nejistě přešlapuje z nohy na nohu, s ústy staženými do úzké linky. Kam zmizely její rudé dredy, kožená bunda a nohy obtěžkané steely? Co se s ní stalo? Věděl, že začala nový život, že se změnila, jen nevěděl jak moc. Tohle ho překvapilo, dokonce víc, než čekal. Věděl, že před ním stojí úplně jiný a člověk a přesto v něm zaplála jiskřička naděje. Zalilo ho příjemné teplo, nevadil mu chladný vítr, ani slunce pražící na všechny strany. Třeba to bude jako předtím než odešel... ? Chabě se na ni pousmál. Nevěděl, co říct. Doufal, že jeho pohled vypoví vše. Doufal, že si nevšimne jeho potetovaných rukou schovaných pod dlouhými rukávy, jizvy na bradě a toho, že lehce kulhá. Copak by jí tohle dokázal vysvětlit? Ne, nedokázal.
Chtělo se jí křičet. Strašně moc kříčet, ječet a vřískat na celý svět. V tu chvíli ho nesnášela. Opravdu si myslel, že vězeňské tetování schová pod tričkem, že si nevšimne těch jizev? Možná neměla vysokou, ale tak hloupá doopravdy nebyla. Vzteky zaťala ruce v pěsti. Vážně, copak může jeho zpytavý pohled zahojit všechny ty rány? Tu jednu jedinou, která ani tak nebolela ji jako jeho... Ten malý uzlíček nervů s malými prstíky a velkýma modrýma očima. Plod jejich lásky... Bezděčně se zasmála, tak směšně to teď znělo. Proč na ní pořád tak kouká. Copak sakra nemůže něco dělat? Ne, nebude to ona, kdo se bude prosit o odpuštění a plazit se po zemi.
Proč se tak směje? Zní to jako smích nějakého šílence. Tělem mu projel záchvěv strachu. Možná se změnila úplně. Bylo zbytečné se snažit. Všechno jsem podělal, za dobré chování mě mohli pustit i dřív. Jsem hlupák, když v sobě pořád chovám tu ubohou naději. Jenže ona tam pořád je. Pořád tam stojí a kouká na mě a ta jiskra ve mně začíná hořet. Třeba... Ne, napomenul se. Nebuď hloupý, baba. A přestaň podceňovat ženský. Třeba je to tím. No ano, určitě se nějak záhadným způsobem dostala do tvého podvědomí, aby si tam přečetla, že ses právě nazval babou. A udělala to ještě předtím, než sem přišla, aby na tebe po tom mohla vrhat vražedné pohledy. Jsi hlupák, Karle.
Tak sakra. Co mám dělat? Jak se k němu mám chovat, hm? Pět let byl pryč. Ani neví, že má syna. Copak to na něj může jen tak vybalit? Ještě jí zmlátí za to, že mu lže a chce, aby živil cizí dítě. Ne, tohle nepůjde. A co kdyby prostě dělala, že se nic nestalo, že nebyl pryč a tak? Ono by se to prostě vyřešilo. Nějak.
Ježiši, ona to dělá schválně. Jsi chytrý muž, žes na to přišel taky brzo. Snaží se tě znervóznit. Aby věděla, co uděláš. Budeš prostě stát, je to jasné? No počkat, co to dělá? Tohle není v plánu, takhle se neznervózňuje. Proboha. Ona odchází! Prostě se otáčí a jde pryč. Jsem to ale blbec. Hodně, hodně velký blbec. Copak jsem nemohl něco udělat? Počkat! Ona se otáčí! A teď zrychluje. Ona ke mně běží!
Ale no tak. Co to děláš? Abys toho pak nelitovala. Proč stojí? Zatraceně, já mu běžím až do náruče a on... stojí a nehýbe se a nic nedělá. Co když si to rozmyslel? Ne, to není možné. Teď, teď se pohnul. Usmál se.