Pane Salvatore - Za úsvitu

Ležím tam. V pokoji, jehož hranice jsou skryté tmou. Ležím v posteli. Naproti mnou jsou dveře. Nevidím je. Ale vím to. Jakto? Vím, že jsem tu už byl. Už dříve. Že jsem tu žil. Zřejmě. Teď tu ležím. Tma. Mrtvolné ticho. To je to nejnepříjemnější. Ležím v té posteli. Pohnout se nedá. Jsem upoután? Ne. Jen se prostě z nějakého neznámého důvodu nomohu pohnout. Bolí mě hlava. Šíleně. Ale nekrvácí. Jen bolí. Tříští. Zevnitř. A pálí mě oči. V krku nesnesitelné sucho. Vyprahlost. Sahara. Polknutí je jako pád skrze několik prosklených pater, přičemž se ostré střepy zapichují do chřtánu. A zase to příšerné ticho.

To ticho mi signalizuje něco nekonečného. Říká mi, ačkoli mlčí, že všichni odešli, odešli někam daleko, odešli a čas plyne tak rychle, že jsou již dávno za horizontem, který přede mnou stále utíká a vzdaluje se. Říká mi, že já jsem jediný, jediný co zůstal zde, upoután na lůžko, a stále mi opakuje, ryje hluboko do srdce, že nidky se nikdo nevrátí, že mi nic nepřijde na pomoc. Jenom stále a stále to ticho.

Ale nejhorší na tom všem je, na té už tak mučivé a bezvýchodné situace, která doslova vybízí k šílenství a běsnění, k vytí na měsíc, že tuším, co bude dál. Už to totiž znám. Za chvíli si přijdou pro mě...

Blíží se úsvit. Radiátor už žhne. A venku pod rouškou temného šera a mlh žere ježek jahodu