Smutná stížnost na nudný život

Venku je déšť. Prší. Kapky monotónně a ospale končí svůj larvální život, aby se vzápětí změnily v imago, v bouřící peřeje valící se šedou ulicí bez života. Tu a tam se nějaký pramínek zatoulá, odpojí se od hlavního proudu, který úspěšně strhává chodce o holi či holích, a uvízné v záludném víru, který ústí mezi mřížemi kanálu a padá do jeho zatracenosti jako Viktoriiny vodopády. Silnice a chodníky se stávají v tento pochmurný, Bohem zapomenutý čas matnými zrcadly, které odráží zdeformované obličeje poutníků spolu s jejich strastí, bezmocností a melancholií. jízdní řády utrpěly další ztrátu a pomal use začínají rozpouštět spolu s kapkami. Kaluže již nejsou s to pohltit další přívaly moku, a tak jen odevzdaně krvácejí prostorem.

Krvácím též. Za oknem. Již pátým dnem. Ne. Omyl. krvácím vlastně celým svým životem. Za oknem. Jako figurína ve výkladní skříni. Kapka stéká po skleněné náplni plastového rámu. Má rudou barvu. Celý můj život má rudou barvu. S nudně šedým nádechem. Krvácím...