Láska až za hrob

Pohledy se střetávaly a nijak neuhýbaly. Dívali se na sebe se vší láskou a vší vášní, jak jen milenci dovedou. Slov nebylo třeba. Všecko pověděly ony oči, jež na sebe hleděly. Třpyt se v nich odrážel. To byly slzy, jež ještě neskanuly na tvářích obou milenců. Ani ne tak milenců jako dvou osob, jež se milovaly neskonale, jež by daly za sebe ruku do ohně, jež by šly pro druhého, až do říše mrtvých. Zraky jejich, jak křišťály se leskly pod dojmutím a chvíle společné, která měla skončit v mžiku. Hebké dotyky rukou a hlazení po tvářích navzájem měly vydat na poslední, které by mohly být v jejich životě. Vzájemné proplétání prstů mělo značiti, jejich neodlučitelnou lásku, která nikdy nezhyne. Spletence prstů se nechtěly rozplésti, ne že by to bylo obtížné, ale že dva milování tomu tak nechtěli. Pár se snažil tento okamžik prodloužit, jak bylo možné. Nechtěli se loučit, ale nebylo jiného východiska. Ve tvářích se značil smutek ale zároveň trocha naděje a štěstí.
Manžel, který hladil svou ženu po hřbetě ruky a potom ji v dlani lechtal, se bezvýrazně díval, jako by byl otupělí události, jež je má odtrhnout od sebe. Lehce pootevřel ústa, jak kdyby chtěl něco říci, ale jen je nechal zpola pootevřené a nic nepovídal. Jeho plné rty se nadmuly krví a dostaly většího objemu. S vlasy si pohrával průvan. Na zápraži domu stál onen muž se svou ženou. Nebyl schopen odtrhnout zrak z její půvabné, sličné tváře. Rukou zajel do jejich rozevlátých vlasů, které byly rozpuštěné a dosahovaly ji až po konec páteře.
Bříšky prstů se dotýkal konečků. Přičichl, aby si zapamatoval jejich vůni, ba posléze zajel hlouběji do hustého vodopádu vlasů, až nahmatal šíji. Ruku položenou na ní, se hlubokým drsným pohledem zahleděl do tizianových či kaštanových očí, své lásky. Zdlouhavě se tak díval, než udělal prudký pohyb a přitiskl ústa své milované ke svým i zahlcoval ji polibky, že ona vzplála rozkoší takovou, kteráž nechtěla uhasnout. Nejraději by svého muže chytila kolem trupu a strhla ho na zem a se vší vervou by ho zahltila stejnou vášní jako on teď. Milovala by se s ním do konce světa. Nepřestala by ani potom, i kdyby byla vyčerpaná z výbuchu náruživosti. Toužila po něm, po jeho těle, po tom, aby ho cítila v sobě jako při první noci, kdy se stali manželi. Přála si, aby to byla chvíle věčná. Avšak, jak ji její muž prudce přitiskl, tak i ji odtrhnul. Odtrhl tak prudce, že se zdálo jako by se na ní za něco hněval nebo jakoby k ní začal cítit nenávist, ale nikoli. V jeho očích bylo znát stejné vřelosti a lásky jako před chvílí.
Povadlé tváře ženy byly i přes ten smutek opravdu líbezné. Nejen manžel ji viděl nádhernou, ale i jiný muž by se do této ženy zamiloval snadno kvůli její neuvěřitelné, nadlidské spanilosti. Tvářičky hebké, ruměncem oplývajíce ze zármutku, ale o to krásnější jsou. Bělounké jak čerstvě padlý sníh a líčka červená jak panenská krev. Oči tizianové čí kaštanové, je nesnadné rozeznat takovou škálu hlubokých barev. Též uhrančivé a tak velké, že k jejich velikosti ani přirovnání není. Vlasy černé jak havraní křídla, kteréž vlají ve vánku, jako když se třepotá listí na stromech. To doplňuje onu okouzlující půvabnost. Ústa tenoulinká. Tenoulinká jak okvětní lístek sedmikrásky. Nýbrž okoralé žalem z toho, že ji muž opouští a nemusí se nikdy víc vrátit. Postava její tak nevýslovně nádherná, že slova ani nestačí k tomu vystihnout ji. Prsy bujné a bohaté, zadnička kulatá a formovaná tak, že by jeden málem neodolal se jí aspoň dotknout. Bříško ploché a ladné. Prostě taková krása, že by snad nikdo nevěřil, že tato žena je obyčejným smrtelníkem.
To vše zakrýval prosty šat, i však stejně tak pěkný, až vypadal noblesně. Ten se na ní vyjímal tak jako se vyjímají trny na růžích, drahokam na snubním prstenu, krásný hlas na slavíkovi, šípy Kupidovi na Kupidovi, třas na osice, krása na bohyni Afroditě. Fialkový šat zvýrazňoval její přednosti. Upnuté dlouhé šaty po kotníky, dali znát její oblá prsa, její kulatý zadeček, její krásné ramínka, celou její útlou postavu. Oděv zvaný peplos to tolik zdůrazňoval, že i slepec musel být očarován tou vnadností, že i on na moment prohlídl. Ke všemu ještě na ní dominovaly malé nožky, kteréž harmonicky ladily s celkem.
Na tváři její se vyjevil výraz překvapení a okoralé rty se začali chvět. Vička se jemně třásla. Krůpěje slz se valily po lících, jako když se přetrhne přehrada. Hleděla na svého milého jako vyděšené dítě, kteréž touží po něčem a nemůže to mít.
Její manžel ji držel stále za zátylek a jiskrným zrakem hleděl do očí své milované. Posléze sjel rukou na krásné rameno a postupoval dále k ruce. Sevřel dlaněmi manželčinu ruku a pak lehce ručku přitiskl ke rtům. Tiskl je tak úpěnlivě, že se zdálo, že je už víc neoddálí, i nikterak. Polibkem oblažil ručku své ženy a hrdě vztyčil hlavu. Otočil se na patě nohy, chystaje se už jít. Jeho kroky duněly pod těžkou zbrojí a brněním, kteréž měl na sobě. V jílovité půdě zůstávali jeho šlépěje. Měl typické vybavení jako hoplíté.
Karmínově červený chitón se v lehkých poryvech větru natřásal jako chmýří pampelišky. Na chitónu měl bronzový pancíř se známými starověkými vzory. Připásaný meč xifos se mu pohupoval u levé nohy. Dále mu bylo zbroji kopí dlouhé 2,5 metrů a štít hoplon připnutý na zádech s namalovanou lambdou. Na hlavě masivní helmici korintského typu s vyčnívajícími vlasy.
Dlouhé vlasy až po lopatky čněli zpod helmice. Barva vlasů hnědá, až špinavě blonďatá. Tváře strništěm vousů pokryty, jež zvýrazňovali válečnicky tvrdý a bez smilování krutý obličej. Šrámy a jizvy z četných bojů by šli vidět po celém těle, ale jen některé byly znát přímo. Kupříkladu, na levém oku měl protáhlou jizvu, jež začínala na obočí a končila na spodním víčku. Druhá měla začátek na kořeni nosu a konce někde uprostřed na pravé líci. Další z jedněch těch větších byla na bradě přímo uprostřed. Ta vypadala jako přepážka, která rozděluje obličej na dvě poloviny. Ostatní menší se nacházeli na čele, ale ty už byly lehce přehlédnutelné. Oči tmavě zelené. Postava urostlá a vypracovaná. Svaly tak objemné, že mu i brnění bylo těsné. Vypadal jako stroj na smrt.
Nejhorší vlastností byly úděsné grimasy, které házel na protivníka při boji. Jen jeho tmavě zelené oči mu přidávali na hrůze, která z něj sálala.
Na ramenatém pěšákovy šlo znát, že je to hippeis neboli jezdec. Také by každý poznal, že je to zkušený bojovník, který patřil už mezi elitní vojáky. Vypovídala o tom i jeho drahá zbroj, jež patřila mezi nejlepší svého druhu.
Zuřivost ho ovládala, když pomyslil na válečnou vřavu. Ale i smutek, protože opouštěl svou ženu a nebyl si jist, jestli se z bojiště vrátí živý. Pár kroků od domova, šel směrem k tábořišti, kde se shromažďovali všichni vojáci před bojem. Tam i on měl namířeno.
Jeho žena ho pozorovala, jak se vzdaluje a slzy se jí kradly do očí o to víc. Štkala potichu, ale i tak se snažila být statečná, jenže bohužel. Nedařilo se jí zadržet pláč a vzlyk. Inu, nebyla tak silná, aby zakryla svůj žal. Mezi prsty, přidržovala plátěný kapesníček, jímž si osušovala mokré tváře. Kousala se do dolního rtu tak úpěnlivě, že si jej poranila. Chovala se, jako by byla v transu. Hleděla do dálky. Manžel se od ní vzdaloval a nebyla schopna vůbec reagovat. Jakoby upadla do hluboké hypnózi. Strnule stála a nejevila ani sebemenšího pohybu. Jenom slzy se kutáleli a rosili ji líce.
V ten okamžik. Jako by se v ní něco zlomilo. Mžik to trvalo. Rozštěp, zvrat z emociálního rmutu do ještě větší šílenosti, až takřka srdce rvoucího bolu, který vyústil ve výkřik. Hlas její se přitom chvěl a zalykal se. Také rovněž znát v něm bylo toho usedavého brekotu, který dával i zbarvení hlasu. Z hrdla slova vyšla. Spíše jen jedno. Ze všech sil jej vykřikla, co ji jen hlasivky dovolovaly, potom co je téměř udolala svým lkáním.

„ Akylasi!“ Její výkřik však nebyl slyšet. Poryv větru, který pročesavší její vlasy a zároveň stébla trav, odnesl sebou i její slova kamsi, že nedolehla k uším jejího muže, jenž byl už dosti vzdálen. Jeho hlava již mizela za obloukem svažující se cesty. Stěží šlo vidět jeho helmici, kteráž mu seděla na hlavě.

Chvějící rty, krásné oči plné slz s temným viděním, jež vypadalo jako žraločí. Již brala sil k dalšímu zvolání jména svého milovaného. Přitom pravici, lehce, povadle, natahovala, jakoby chtěla chytit svého drahého na tu vzdálenost. Jedna noha ji pokročila kupředu a s ústy dokořán takto pomalu šla. Nabrala dechu a opětovně vykřikla: „ Akylasi!“ Teď již to znělo. Téměř si strhala hlasivky, jak zakřičela. Jeho jméno, díky aleji, jež ohrazovala dům vojáka, se ozvěnou neslo až k jeho uším. Natočil hlavu, aby slyšel, odkavaď zní ten ryk. I přesto musel celého těla natočiv, jelikož přes hledí přilbice neviděl. Jeho robustní postava, kterou umocňovaly pláty brnění, se obracela přesto s mrštností, kteráž byla na bojišti zapotřebí, neboť kdyby ne, zaplatil by to bojovník životem. Zpříma stál k směru svého příbytku, jenž zastavěn byl na palouku mezi stromy. Vytřeštivší oči, když spatřil, co zrak mu jevil. Jeho źena běžela jako s větrem o závod a přitom se co chvíli sbírala ze země, protože zakopávala. Hleděl na svou lásku, jak běží. Zdálo se mu to jako celá věčnost, než mu skončila v jeho náručí. Rukama ji pevně přidržel, pevným stiskem ji svíral.Hlavou se opřela o hruď svého drahého. On ji držel, tak aby měla opory, jelikož se mu zdálo, kdyby ji pustil, tak by upadla. Stále otřesen tím, co viděl před chvíli.

Prudce oddychovala, nabírala dechu. Po celém těle se třásla, že znát to bylo dosti. Akylas byl oporou, aby vůbec mohla stát na nohou. Pevně ho držela za předloktí a nepouštěla. Vlas její se plácal, motal a tiskl na jeho válečný krunýř.

Střídavé oddechy a nádechy doplňovalo hlasité úpění a zalykání. Zdvihla hlavu k jeho zraku, aby si navzájem hleděli do očí. Projela rukou jeho bujnou kšticí a pak jej polaskala po pravé tváři i pověděla: „ Akylasi, ach, nemohu se ani zaobírat myšlenkou, že bych byla bez tebe jediného dne. Tak vzdálen od našeho domova a tak dlouho pryč jsi nikdy nebýval.

A teď, když odejdeš, budu zde osamocena několik dní, jen sama bez kohokoli. Což několika dní, možná že i týdnů. Nevím, jak daleko jdete bojovat, nevím, jak dlouho budete bojovat, nevím, jak těžko budete bojovat, nevím, jestli se vrátíš zdráv, nevím ani, zdali se vrátíš vůbec, nevím nic. Nechci ani pomyslet, co bych dělala, když bych o tebe přišla. Věz, že tys víc než vzduch, který dýchám. Bez tebe se můj smysl života vytrácí. Nekonečné tě miluji, víš to ty? Víš, jak mě drásá srdce, když mne chceš zde zanechat na pochybách a v nejistotě. Nepřežila bych, kdyby se ti něco stalo, věř mi, že bych se usoužila. Raději bych si vzala život, nežli být na světě bez tebe. Bez tvých pohlazení, tvých doteků, tvých pohledů, tvých slov. Jsem slabá, když tě nemám na blízku, slabá jako skála, do níž se opírá příboj a každým nárazem kus vezme sebou. Nemít tebe, to je jak kdybych byla živá ale bez duše. Ztratit tě, to by byla nejhorší muka, která bych zažila, aniž bych se dostala do pekel. Jen myšlenka toho, že bys tam zhynul, mě naplňuje nevýslovnou bolestí a žalem. Zřejmě bych zešílela. Nedovol, aby to tak bylo. Opatruj se prosím, nechci, má lásko, aby se ti něco stalo. To já nevydržím. Budu pořád na tebe myslet. Každý den pro mne bude delší než rok. V případě, že bys tam skonal, naše soužití by se roztrhlo jak pevný řetěz, jež poutá mně k tobě. Jenž spojuje obě naše srdce pevným svazkem. Drží je a vzájemně jistí jejich vzájemná souznění, které máme. Kdybys však padl, zemřela bych též.
Celou svou bytostí tě zbožňuji, jak jen žena může zbožňovat svého manžela. Vím, že má láska k tobě mi bude i mou záhubou, ale ať, nevyčítám si to. Nestydím se zato, netrápí mě to, spíše naopak. Ty roky s tebou, které jsem prožila po tvém boku, byly mé nejšťastnější a přeji si, aby nepřestaly. Kéž, jsou pořád šťastné, a proto tě tady úpěnlivě žádám, až dáš na sebe pozor a navrátíš se živ i zdráv. V krvelačném zápase, přemož svou pýchu, rovněž svou mužskou ješitnost a nehraj si na hrdinu. Dokonce ani na udatného válečníka, kterýž pokoří nejvíc nepřátel. Nýbrž dbej, aby ses vrátil ke mně. O to tě prosím můj milý.

Zádumčivě se zatvářil a jal se ihned k odpovědi: „ Lidie, moje přesladká Lidie. Také mě stravuje plamen bolu. Ale vůbec ne z toho, že bych měl zemřít. Jako pravý Sparťan je mi ctí položit život na bojišti.
Tvrdá nátura je nám vštěpována už od dětství, což dobře víš. Cílevědomá výchova každého jedince směřuje, k vytvoření vojáka bez strachu a slitování. A přece nenaučí tě odolat svodům lásky. Proto si přeju totéž co ty. Nevrátit se domů bez úhony a sevřít tě v náručí. Nikdy jsem nebyl nějak výtečným řečníkem, tak omluv, že nedokážu popsat, jak bych rád tu s tebou zůstal. Nebudu víc už to zhoršovat, raději půjdu, sbohem lásko.“
Neohlížel se. Neviděl už, jak jeho milá padla na kolena a pustila se ještě do usedavějšího brekotu. Neslyšel ani. Celkově nevnímal nic z toho. Schválně otupěl všechny smysly, schválně dělal, jakoby se ho to vše netýkalo, jenom proto, aby měl čistou hlavu před tím válčením. Nesměl se ničím rozhodit, protože i ta sebemenší rozrušenost nebo nesoustředěnost, by byla výhodou pro nepřítele. Tak to raději odsunul někam stranou, jako by se ho to opravdu netýkalo. Nechal to tak jak to leží a běží.

Razil si to švarným krokem, že vypadal spíš jak dobře promazaný stroj. Polnice byla kolem něj vyprahlá, protože už několik týdnů nesprchlo. Při každém kroku, když dosedlo jeho chodidlo na zem, tak se od něho pořádně zaprášilo. Nebe bylo zprvu plné bílých beránků, jež byly pořádně načechrání, ale nakonec bylo modravé jako pomněnky. K tomu se přidávala i řídká mlha, kteráž po chvíli opadla. Zelené stromy opodál majestátně stály a z obou stran střežili cestičku, po které si to šinul Akylas. Krajina se zvolna měnila od hustých lesů, rozsáhlých luk až po zoraná pole s rodinnými domky. Když tak šel po stále se rozšiřující silnici, bylo mu divné, že za ten čas nepotkal ani živáčka, ani ptáčka neslyšel zazpívat. „ Hmm, dosti prapodivné ale asi je to jen náhoda,“ pomyslil si.

Už se schylovalo k večeru a slunce zapadalo za obzor, což tvořilo nádherné červánky. Ohnivý kotouč se pomalu schovával za horizont. Teď již konečně Akylas došel k mohutné vstupní bráně tábora. Silnou ranou zabušil na bránu a ta se jako zázrakem ihned otevřela. Pak stačilo jen jít kupředu.

Seřazené jednotky udělaly malou uličku, kde středem šel Akylas. Z toho bylo možné usoudit, že je vyšším důstojníkem. S Bradou hrdě zdvihnutou šel k hlavnímu stanu.Vešel do něj jako lev vší vznešenosti a statečnosti. Neuvěřitelná moc z něj vyzařoval. Stačilo jen, aby spočinul zrakem na kohosi a ihned měl u něj přirozenou autoritu. Sálala z něj neuvěřitelná životní síla, jenž jde těžko popsat. Jak socha, kteráž je vytesána velmistry a kteráž budí v lidech pocit neuvěřitelného obdivu ba i velkoleposti, byl on, Akylas. Takto působil v onu chvíli na okolí.

Porozhlédnuv se po prostoru, v tu zahlídl muže, jak se sklání k strategickým mapám a proměřuje pravítky vzdálenosti, taktéž něco bokem spočítává na kus pergamenu. S lehkými krůčky k němu přistoupil a pořádně ho plácl po rameni. Na to se muž ve velitelském brnění okamžitě otočil.

„ Fuj, to jsem se lekl, už jsem myslel, že mě chce kdosi zapíchnout, to mi nesmíš dělat, málem jsem si nadělal do kalhot. Musím uznat, že ty se umíš ke člověku neslyšně připlížit. Hele, nechceš náhodou změnit obor. Z jednotek čestných legii krále na nájemného vraha. Aspoň poprvé bys někde využil své schopnosti naplno.“

„ Hech a ty potom jsi měl být hrobníkem, protože jak vidím, tebe by ani sama smrt nechtěla. Ty bys ji upovídal k smrti. Před tvým černým humorem, by i nebožtíci prchali. Raději prchnout, nežli si vyslechnout další vtip. Hahaha.“

„Css, na to se podívejme, já bych kmotru zubatou umluvil k smrti? Dej Herakles tomu, že já se nesměji sám svým vtipům. Víme-li Akylasi.“

„ Ano? Ha, takové neštěstí to zas není, hůř by bylo, kdybych byl synem Kerberose. Což můj milý Alexandrosi?“

„ Nu, možná já vzezřením se podobám Kerberosovi, rovněž je možné, že je mým otcem, tak snad jest. Ale lépe jím být, než tvrdit, že samotného Kerberose jsem přepral bez cizí pomoci jen rukama, víme-li milý příteli.“
Zamračeně pozoroval Akylas svého druha. Náhle se začali oba hlasitě smát. „ Pojď na má bedra Alexandrosi,“ pověděl Akylas a přitiskl k sobě pevně muže mohutné postavy.
Alexandros byl postavy svalnaté. Stějně vysoký jako Akylas. V zásadě se ve vizáži od Akylase nijak nelišil. Jen měl jinou barvu očí.

„Co mi povíš o králi a tvé audienci u něj, řek Akyles.“

„Heee, nemá to ani cenu povídat, víš, jaký je král. Sobecký a myslí jen na svou maličkost. Jeho vůbec nezajímá tato bitva, jen chce, ať to vyhrajeme. Ani nepůjde bojovat po boku svých vojáku. Vymluvil se mi na státní záležitostě.“

„ Css, bastard jeden. Já bych mu za to nejraději uštědřil ránu přímo do obličeje. Ale kašlem na to. Tak co Alexandrosi jak vypadá plán bitvy?“

„ Nijak dobře Akyle, nepřítel jak se zdá má proti nám početní převahy a navíc ještě se přesunuje nelidským tempem. Hádám tak, že asi do zítřka budou tady. Tak mi to sdělili zvědové“

„ Jakže? To není možné! To by nikdo nezvládl za takovou dobu. Vždyť jsme počítali ještě s pěti dny, jak mohli přemístit do týdne tak obrovské vojsko. A to mě přivádí na myšlenku, koliká násobnou převahu mají?“

„ Tedy, radil bych ti, aby ses posadil.“

„ Alexandrosi, nehraj si semnou!“

„ Přibližně o 5.000.“

„ U Herakla, to je snad žert. To nás Řekové mají téměř v hrsti. Ale což, už jsme stáli před horšími věcmi, nemám pravdu?“

„ Tak jest. Ale mám obavy, že toto bude horší než cokoliv, co doposud jsme zažili.“

„Csss, nebuď zbabělcem, jen zvolíme jiné taktiky. Jaké tedy máme šance, abychom omezili ztráty na minimum?“

„ Ehmm, zdá se, že jediné šance máme zde. U téhle řeky. Nepřítel jí bude muset jisto jistě přebrodit. Nelze ji obejít, poněvadž by ztráceli čas. I právě téhle výhody se zmocníme. Jediný háček je v tom, že tam musíme být dříve, nežli oni. Takto bychom mohli za pomoci lučištníku a jezdců nejvíce nepříteli ublížit.“

„ Můj milý příteli, zas opětovně tě musím opravit v tvé logice. Musíme počítat s tím, že i oni budou mít jezdce a lučištníky. Jen abys na to neopomněv.“

„ Akyle neboj, já to mám vše dopředu promyšlené. Tahle řeka bude navíc dosti rozvodněná, tak se nemusíš bát, že by ji snadno přešli. Vím, že teď bys pravil, že bylo dlouho sucho, ale přesto je tam tolik vody, aby ji nepřebrodili tak rychle. A v tom budiž naše výhoda. Zde musíme sázet na rychlost, proto také naší vojáci nebudou mít nijak těžké brnění. Ale jejich těžkooděnci budou pomalejší a nemotornější oproti nám. Takhle bychom to mohli vyhrát.“

„Inu, neshledávám ve tvé logice nějakou závažnou chybu. Ale co když, přesto budou na druhém břehu rychleji, než tam dorazíme?“

„ To mám také propočítáno. Moji zvědové mi pověděli, kde jsou a jakou vzdálenost jsou schopni urazit. Měli bychom tam být o dvě hodiny dřív oproti nim.“

„ Hmmm, ale taky mi to vrtá hlavou, co kdyby použili stejné taktiky jako mi. Vždyť tak samo mohou naše šiky odstřelovat na dálku?“

„ S tím jsem také počítal, proto jsem dal zhotovit vozy, které nám poslouží jako barikády, kdež ukryjí se naši lučištníci a tak šípy nepřátel je nezraní.“

„ Ale co jezdci a vojáci?“

„ Ty jsem vybavil většími štíty 4 x 4,5 loktu. Též tvrdšími, aby jimi šípy snadno nepronikly.“

„ Poslední otázky ti položím, nebude to spíše jím na obtíž, takový velký obranný štít? A co když nadejde k běžnému boji, muž proti muži, to také s ním budou bojovat?“

„ Akyle ty jsi úděsný. O každé podrobnosti bys nejraději chtěl vědět. Právě v oněch vozech, kteréž jsem zmíniv před okamžikem, budou běžné zbraně.“

„Nu tedy, pravíš to hezky, jen ať to u velkého Area vyjde.“

„ A teď Akyle bych tě požádal, abys mě nechal zde samotného, mám ještě cosi na práci.“

„ Och, promiň, už jdu, nechci tě rušit.“

„ Děkuji.“

Respektujíc Alexandrose vyšel ze strategického stanu a zamířil si to naopak do svého. Kde si chtěl odpočinout po dlouhé cestě a vychutnat trochu dobrého červeného vína. Ulehl na obdélnou postel a dal si chvílí krátkého spánku. Klidného spaní si užíval, když náhle se mu započal zdát sen.

Kol něho žhnul oheň a v dáli viděl obrovského chrámu v krásném slohovém stylu. Ozdoben sochami a chrliči na střeše. Okna vykládaná pozlacenými skly a vnější zdi zdobeny reliéfy. Ze západní strany se po něm pnula jakási plazivá rostlina. To vše stálo na vysokém kopci, kam vedla úzká cesta.

Tam jsa vidět jak kráčí jakási postava k chrámu. Zahalená v tmavé róbě a jde ke strážím. Postava útlá, malého vzrůstu. Dosti znát, že je to ženština. Ona jdouc k strážím a cosi tam povídá s nimi. Když tu náhle začnou tasit oštěpy i mířit na osobu s kápí na hlavě. Ta klidně stojíc ani nehne brvou. Tu náhle kopí projíždí tělem, nádoby křehkosti, ony ženy v kapuci. Skácí se k zemi jak podťatá a její tělní schránka padá přímo pod nohy chladnokrevných vrahů. Jedna z těch stvůr bez citu skopává její tělo do hluboké rokliny.

Když spatřily to oči Akylasovy, s křikem se probral. Celý zpocený z té hrůzné vidiny. V očích mu tkvěl vyděšený výraz. Prudkými těkavými pohledy si prohlížeje stan, až si uvědomil, že to byla pouhá noční můra. Pak obrátil svůj zrak na východ ze svého stanu. Spatřil, že je tma a protože už spát nemohl. Tak tedy z lože svého vylez a jal se k prohlídce tábora.+

Procházeje uličky mezi stany se zavlhlým zrakem ještě z noční můry. Jiskrných slz mu nebylo třeba, dost jich měl v tu chvíli. Ta strašná snová vidina jej tak sevřela srdnatě, že do pláče neměl daleko. Proto jdouce se projít táborem, aby v sobě ten chmurný pocit zahnal. Každý jeho pohyb, každý jeho krok kupředu byl harmonický sladěn jako vzletný zpěv božského pěvce, opěvujíce krásy a hrdinství. Pod brněním na něm svaly hráli krásnou podívanou. Jeho svalnaté ruce, nohy i hruď by mohli být rovný s Heraklovými. Vskutku nevědět, že je smrtelníkem, tak by se zdálo, že jest bohem.
Rozžehnuté louče osvětlovali cestičky mezi stany. Ani živáčka v táboře nebylo. Všichni vojáci spali ve svých stanech krom hlídky na hradbě. Akylas rozjímaje nad snem, jaký měl význam, i též procházeje se, aby na něj opět spadla dřímota. Kličkujíce uličkami, když tu si všiml světla v strategickém stanu, kde prvé mluvil s Alexandrosem.
„ hmmm, nad čím by Alexandros mohl bádat, při téhle černo černé tmě,“ pověděl si sám pro sebe a kradmo popošel k stanu, aby nahlídl, kdo tam jest v tuhle pozdní hodinu. Statný Akylas zvěděl, čeho se obával. V jeho zorném poli jeho jiskrného oka spočinula černá postava, jež přehrabovala v bitevních mapách i cosi hledala. Tu náhle jakoby do Akylase hrklo. V mžiku se vrh do stanu a zatarasiv východ svojí širokou svalnatou postavou. „ Hej ty,“ vyřknuvši hlasitě Akylas. Postava v černém se obrátila a dosti se zlekla, přitom shodila hliněný džbánek. „ Hahaha, nu co tu pohledáváš, jiný by řek, že jsi špeh. Takto pozdě se tu ochomýtat. Chlapče, nemáš být doma u matky.“ Opravdu, onen v černém hávu, byl malým chlapcem. Ten však nijak nepromluvil, úst neotevřel a hned se chápal po jílci meče, jež měl u pasu připoután. „ Oooo, mladíče ne hnedka tak zbrkle, však já nechci ti ničeho udělat. Nijak ti ublížit, tak nemusíš hned se chápat zbraně.“ Ten nedbal na řeč Akylasovu a vyřítiv se na něj s plnou zuřivosti, aby jej zasáhnul svým bodcem zbraně. Akylas jako zkušený voják ba i velitel učinil jen jednoho pohybu. Snadno zpacifikoval chlapce tím, že mu podraziv nohy a on spad na zem jak široký tak vysoký. Vzav jej jednou rukou a zvedl vzhůru k stropu stanu. Chlapec se škraboškou na puse jen mával vztekle ve vzduchu rukama, nohama. Ani ránu nemohl zasadit do paže, která ho držela, jelikož meč ležel u nohy Akylase. „ Hech, chlapče již nejsi takovým hrdinou jak se zdálo zpočátku.“ Pověděl Akylas a přitom se trošku posměšně ušklíbal. Drže chlapce nad sebou a přitom svými kroky si to mířil ze stanu, aby všecky upozornil na malého vetřelce. Již venku z něj byl a burcoval vojáky v noclehárnách svým hromovým hlasem. Pomalu se tábor probouzel, když tu se událo co si nepředvídatelného. Špeh, jenž byl zajat samotným velitelem královských vojsk, si všimnul na svém oděvu, že má přichytnutý střep z hliněné vázy. Vzav jej. Prudkým zásahem vrazil Akylasovi střep do ruky. Ten se zavřísknutím pustil chlapce a chlapec těžce dopad na tvrdou zem. Ač dopad tvrdě na žebra, přec hbitě vstal a na úprk se dal. Akylas, jenž nečekal nic takového, už jen pozoroval, jak mladík mizí. Ještě stačil vzkřiknout na některé z hoplítů. Ti více rozespalí nežli bdělí, sotva onoho malého špeha zahlédli, na tož jej zadrželi. Vetřelec, jenž takto vnikl nepozorovaně do tábora, aniž by upoutal na sebe něčí pozornost, krom Akylase, tak samo unikl. Zmiznul jak černá puma, kteráž dokáže splynout s noci.
Akylas si vyndal střep z ruky, pak sebral všech sil a hromovitě zaklel: „ Ksakru! Je tohle možné!“ Nejdříve se mu zachtělo pokárat svých jednotek za neschopnost, pak však upustiv od toho, neboť uvědomil si, že to byla víceméně jeho chyba. Rozzuřen na nejvyšší míru svou neopatrností, zakousnul se do pěsti, aby aspoň trochu si ulevil od vzteku.
Netrvalo dlouho a Alexandros doběhl ještě rozespalí k Akylasovi. Oči mu skákavě létaly v důlcích z toho, jak si prohlížel svého nejbližšího přítele. „ Co u všech všudy tady provádíš?“ Řekl zmateně i zároveň naštvaně. „ Ach, inu jak bych ti to milý Alexandrosi mohl povědět. Měli jsme zde zvěda, tak asi bych ti to nejlépe podal.“ „ A kdepak je teď?“ Opětovně tázavě hleděl do tváří přítele. „ Ehmm, abych byl zcela upřímný, již za hradbami tohoto tábora.“ „ Co! To snad ne. Jak ti mohl utéci! Jsi si toho vědom, že může prozradit vše. Jsi si vědom toho, že zítřejší bitva nás může stát všechny život, jelikož ti utekl a tím pádem budou prozrazeny naše plány,“ pravil znepokojeně. Na to Akylas s nezvyklým klidem odvětil: „ Ničeho se neboj můj příteli. Ač z mého pevného sevření se dostal a též mi upláchnul, nic zde nezvěděl ani zmínky. Stačil jsem ho včas načapat. Tak jistě jisto žádných informací nezískal ku prospěchu nepřítele, to mi věř.“ S dokončením těchto slov se odmlčel, aby nabral dechu. Když v tu mu skočil do řeči Alexandros: „Jsi si tím naprosto jist?“ „ Ano jsem! Snad o mém slovu nepochybuješ, navíc jsem ho předtím ještě prošacoval, tak vím, že je to tak jak pravím.“ Dodal poněkud nabručeně, kvůli nedůvěře Alexandrose. „Promiň, neměl jsem ničeho takového na mysli. Uf, to potom jsem klidnější,“ takto řekl a šel nazpátek zas spočinout k sladkému spánku. Akylas následoval jeho příkladu i uložil se do svého lůžka.
Noc ukončila svou pouť i tak samo bohyně Měsíce Seléné. Nový den nastal a Hélios vyjel se svým zářivým spřežením, aby vedl Slunce na jeho dráze. Již šiky Sparťanů byly seřazeny před branou. Sotva první paprsky dopadly, už byli všichni na nohou. Mezi nimi velitel Falang. Vše šlo podle plánu.
Ohromná brána se rozevřela a jí prošli spartské královské linie bojovníků, jež čelit měli smrtonosnému chaosu na bitevním poli. Strach některé třímal. Každý jedinec byl sžírán byť malou, avšak dosti důležitou myšlenkou, že by mohl být proklát mečem i vydechnul by tam naposled. Třebaže byli sebetvrdší, přesto v nich se zachovával základní pud sebezáchovy. Spíš smutkem nebo lítostí trpěli, když své dětské ratolesti rovněž chotě zanechali v domovech svých. Ženy obav pozbýt se nemohou, neboť vdovami být nechtějí. Toť vše jen z rozmaru mocných a vládnoucích, kterýmž jde zas jen o větší moc a vládu. Z vůle krále se zástupy chrabrých mužů vydali na místo, kdež ta hrozivá vřava měla započnout.
V popředí jako velitel pochodoval Akylas. Slunce ještě ospalé z brzkého času, nevydávalo tolik záře, jak to bývá v pravé poledne. Chladněji bylo, tož pociťovali Sparťané, a přece otužilá jejich těla nedala to nijak znát. Cesta jejich neobyčejně utíkala. Hodina po hodině míjela, dokonce tvářnost krajiny nezůstala nepozměněna. Luky přecházeli v pastviny a pastviny posléze v lesy. Buky, modříny, javory, duby ty shlíželi ze shora na vojáky. Půda byla kyprá, pokrytá spadaným jehličím a listím. Hélios byl v polovině cesty do pravého poledne, leč chlad stále převažoval. Svit prosvítával skrze větve.

Stále kráčeli lesem, když náhle pocítil Akylas mrazivý pocit na krku. „ Stůjte vojáci!“ Prones polohlasem, taktéž značil gestem ruky. Všichni se zastavili. Úplně vzadu byly vozy. Ty vozy, jež nechal zhotovit nejlepší přítel Akylase, aby poslouživ jako barikády. Ty taktéž se zastavili na rozkaz.
Tušení zle pojalo Alexandrose, tak nemrhal ni žádného okamžiku a začav se tázati: „ Můj příteli, zneklidněl si? Anebo tvé smysly něčeho postřehly?“ Ihned na to mu Akylas odpovědi dává: „ Možná ano. Slyšíš něco?“ Alexandros bedlivě napjal uši. Pak jen zakroutil panenkami i zavrtěl hlavou a odvětiv: „ Ničeho! Podle mne máš jen nervy na pochodu.“ Avšak Akylas se pousmál a pak pravil: „ Alexandrosi, neslyšíš ničeho, protože nic slyšeti nejde. Vše je zticha, ještě před chvíli bylo znít ptačího zpěvu a nyní ani hlásku. To zlověstné ticho, jako klid před bouří.“ Po těchto slovech si jeho druh uvědomil, že je to vskutku tak. Načež ticho přerušil opět Akylas svou mluvou: „ Již jsem jej slyšel, to ticho, obdobné bylo tomuto. Ale toto je o něco děsivější,“ skončil řeč i znovu zavládl ten nehlučný klid. Krev v žilách tuhla, jakoby se zastavilo všechno dění na Zemi. Listy na stromech nešuměli ani se nezachvěli. To děsilo Akylase, měl předtuchy jisté, znamení zjevné to bezpochyby bylo. Otáčel svou hlavou ze strany na stranu, jak když šelma cítí nebezpečí. Ustrnul na místě a takto chvílí tříbil smysly, zdali jeho bystré oko nebo ucho cosi nepostřehne. V ten moment vyšel vpřed. Rukou nahmatav rukojetě zbraně s úmyslem tasit jej včas, kdyby bylo třeba. Našlapoval zlehka. Vytáhnul čepel z pochvy, se zaskřípěním ocele, když tu náhle jeden z chrabrých mužů padnul k zemi, jakoby Thanatos sfouknul jeho svící života. Kéž by jen prvotním dojmem to zůstalo, neboť domněnka se ukázala správnou. Alexandros ihned běžel k němu, zrovna tak velitel Akylas. Hluboko v hrudi vojákovi vězel šíp. Když to oba zřeli, oba zakřičeli: „ Taste zbraně a štíty k tělu!“. Avšak velké nevýhody bylo, že každé z vojáků měl lehkého odění a velkých štítu při sobě, jež bylo v onu chvíli trochu nemotorné. Ze zadu z vozů začali urychleně házeti zbraně. Jenže než stihly rozdati mečů a hoplonů, salva šípů, neznámo odkud, se snesla na legie. Akylas ještě stačil na poslední chvíli vykřiknout: „ Kryjte se hlupáci.“
Šípy se zabodávali do rukou, nohou, prsou, dokonce i hlav. Někteří padli k zemi ihned mrtví, jiní ještě se v smrtelných křečích svíjeli. Hustá krev se řinula z ran a vsakovala do země. Nářek se zprvu ozýval, až potom utichal.
Ti, jež stihli nastavit velkých štítu včas, vyvázli bez úhony větší, též mezi nimi byl Akylas s Alexandrosem. První nečekaný úder od nepřítele, způsobil dosti ztrát. Leč to nezastrašilo Sparťanů a chápali se oštěpů, mečů. V tom náhle byla vystřelena druhá salva. Na to již byli Sparťané připraveni. Znovu použili velkých štítu, však přesto šípy některými pronikly, neboť pod náporem prvého útoku oslábly a druhý již nesnesli. Ty hroty, kteréž pronikly skrz, se zabodávali do slabin mužů. Kol Akylase přibývalo padlých. Krčil se pod záštitou a velké množství krve se mu řinulo do hlavy, byl vzteky bez sebe. Chtě, nechtě musel dusiti v sobě zuřivost.
Již příval šípu opadal, až nakonec se poslední zabodl kousek od nohy Alexandrose. Právě to byl příhodný okamžik pro Akyla, z pokleku vstal a začal burácivým hlasem zvolávat: „ Vyjděte ze svých úkrytů a čelte boji muž proti muži, jestliže máte aspoň špetky kuráže. Neb naše chladná srdce neznají strachu, tak budeme vzdorovat, i kdyby měl poslední z našich řad skonat pod vaším ostřím.“ Promluviv vznešeně a chrabře. Avšak rozhodovat za všecky nemohl.
Směle vykročil k svým druhům a řeč k nim výstižnou ved: „ Sama Athéna mi našeptává a sděluje, že dnes je význačný den pro nás všecky. Leckdo z nás může zde zemřít, anebo sklonit zbraň a podrobit se. Nyní máte volby, buď žít dál a být až do konce života otrokem, jenž neokusí už nikdy volnost nebo obětovati život za svobodu. Kdysi naší otcové a praotcové stáli proti větším a taktéž děsnějším přesilám, než jsou tyto. Položili životy, abychom my mohli být svobodní. Tak tážu se vás, chcete zraditi jejich odkaz? Odkaz, kterýž nám předali. A my máme nyní povinnost jej předat našim dětem.
Zapomeňte na krále, zapomeňte na strach, zapomeňte na soucit, neboť oni ho s vámi taky mít nebudou. Zapomeňte na smrt. Zapomeňte vše, co vás oslabuje. Naopak! Vzpomeňte na naší rodnou krajinu, travnaté louky, úrodná pole a lesy. Vzpomeňte si na své milované, vzpomeňte si, proč jste Hoplité! Vzpomeňte si, proč vůbec jste Sparťané! A teď si představte, že nám to bude odejmuto, to co je naším srdcím drahé,“ odmlčiv se. Díval se do tváří, kteréž ještě před chvíli nemalou, tížili trudnomyslné myšlenky. Zhlédl, že jim znovu byla navrácena velká dávka statečnosti. Když to spatřil, dále děl: „ Jsme potomci Heraklovi, a tak se bratři ptám, kdo jde semnou skolit pár Řeků?“ Ihned na to jednohlasně zaznělo z řad vojáků: „ Já!“ Akylas s radostným úšklebem se otočil a běžel vůči nepříteli, za ním celé jeho vojsko. Horda vojáků s chladnokrevností v těle, se řítila jak větrná smršť, kol nich svištěli nespočetně šípů, avšak přesto neustoupiv o krok vzad. Řekové již pomalu vylízali ze svých skrýší a jako správní bojovníci vytasili mečů. Jejich lučištníci ustoupili opodál. Do první linie se postaviv nepřátelští šermíři.
Zbraně zařinčely, když se ostří navzájem setkali. Chodidly se zapřeli o kyprou zeminu a rozrazili první linie. Sparťané se probíjeli středem avšak zdatní Řekové stejně výborní v boji, sráželi k zemi mnoho protivníků. Ač značně byly oslabeny řady Sparťanů a stahovali je do kleští, přesto drželi se na nohou a více k zemi mrtvých padalo ze strany Řeků. Ve středu bitevní vřavy Akylas s Alexandrosém, držav krok se spolubojovníky. Akylas skvělé šermířské umění předváděl, v mžiku dokázal probodnout i tři muže. Ve vzduchu mával xifosem, okrouhle točil zápěstím a někdy jej vrhnul dopředu jako vrhací dýku přímo v mezeru mezi tvář a štít, jímž se nějaký Řek kryl. Posléze bez zbraně udílel štědrých ran a kopanců. Když to jednou učiniv, následně přikrčiv se a nohou podraziv několik nepřátel, poté se vymrštil jak mrštný rys, načež pěsti pravou uštědřil ránu jednomu z řeckých vojáků, pak otočiv se hbitě a druhou rukou uštědřil jinému. To završiv výskokem a kopancem přímo do štítu i ten který ho držel, se převrátiv nohama vrchem. Tím však nekonče svou velkolepou bojovou technikou. Nato se s rozběhem odrazil od země a dvojitým kopem srazil jiného vojáka. Přičemž saltem vzad do pokleku se navrátiv. Poté rychlým kotoulem zpět, se opět zmocnil svého xifose, který na počátku vrhnul. Alexandros jal se stejného příkladu. Taktéž výborných až podivuhodných výpadů. Ten naopak využíval dvou mečů, kteréž nosíval vždy připásaný na bocích. S oběma se ladně pohyboval, jakoby tancoval. Ti stateční rekové v souzvuku svých pohybů, okusuti kovů zbraní svých, nechali nepřátel. Toliko zahubených mužů, jejichž duše byli na půli cesty do podsvětí, bylo promarněno a více jich mělo ještě spočinout v společném hrobě, jímž bylo bojiště.
Akylas v zápalu pochvíli poustál. Alexandros mrště řeckého meče, kterýž ukořistil v krvelačné řeži. Kroky vzad se nalepil na Akylasový záda i ve střehu bdělé oči i uši měl stále. Vznosnou a svižnou řečí Akylas praví, neboť nebylo času na dlouhé rozpravy: „ Příteli do hlavy mi nejde mnoha věcí, ať vím, že Řekové mají vojska výborná, leč není možné, aby urazili vzdálenosti takové, že dnes již bijí nás po hlavách i přitom se nám vysmívají. Ledaže, by je křídly obdaroval sám veliký Hermes. Zcela odpověď se mi vytrácí. Smýšlím, že nejsme jediní, kteří věděli o našem plánu.“ Na to hned odvětiv Alexandros překvapeně: „ Jakže, ty tvrdíš, že je mezi námi jakýsi manipulátor, zrádce, špeh? Kdo by byl toho schopen. Avšak domněnka nikoli rozporuplná to není, spíše opak se mi jeví, že je to tak. Vskutku by nikdo nedokázal překonat takovou vzdálenost za takový čas. Jenže kdyby tu byli dřívé, naši zvědové by nám dali na vědomí, pokud nebyli také zrádci. Poté by to jinačí světlo vrhalo na situaci,“ dokončil slova svá, když tu se znovu oba pustili do toho lomozu mečů, xifosů, jež se navzájem střetávali.
Zdatně odvraceli ran, i když padali ze všech stran. Akylas již vyčerpáním ztrácel trochu na obratnosti, přesto dostatek sil mu zbývalo. „ Akylééééé!“ Zakřičel odkudsi chraptivý hlas jeho přítele Alexandrose. On se ihned otočil, náhle oči jeho spatřili, to co se každému vryje do paměti. Alexandros s mečem v hrudi na kolenou klečel a nad ním se úsměvným šklebem pořehtával jeho vrah. Chitón od Alexandrose skrýval tělo meče, tak zřít bylo možné jen rukojeť. Pak jej vrah z něj vytáhnul.
Když to viděl Akylas, rozlítiv se. Se zuřivostí býka se vyřítiv na něj, načež pocítil v právem boku ostré bolesti. Pohlédl, co to jest i zhledl špičku meče, jak mu ční z břicha. Ztratil ostražitosti. Tím pádem jej v neopatrnosti probodl řecký voják.
Z rány se mu řine krev. Akylas se dotýká zranění. Mne si krev mezi prsty. Poté je klade k ústům a ochutnává ji. Když tu je sražen prudkou ranou do hlavy, dopadá přímo na tvář, ztrácí vědomí.
Nehybně leží na zemi a pociťuje, jakoby se propadal do bezedné propasti. Vší snahou se pokouší probrat, avšak víčka nechtějí uposlechnout. Mrazení za krkem a děsivé zvuky jej nakonec proberou. Zvedá se ze země, přičemž je vyděšen tím, čeho postřehlo zprvu jeho ucho. Ohlíží se, kdež se nachází.
Stěny tmavé, čirý chlad a děsivost z nich sálá. Za zády obrovská brána s kostlivci, kteří jsou vyryti reliéfem. I Akylas, pro něhož byla bázeň cizí slovo, jej náhle sevřela pevně, jako by to byla sama smrt. Hrůzné zvuky se řinuly z útrob děsivého místa. Zněly jako úpění lidí, jež jsou trýznění nekonečnými muky. „ To je snad peklo či co?“ Pomyslel si Akylas.
Schody mířili do hlubin temna. Jelikož cesty jiné nebylo, scházeje schodů, ač neví, kdež mají konce. Předlouze trvala cesta, až docela stanul na rovné půdě. Odtud nářky zatracenců se ozývali. Kdyže stanul na konci schodiště, uviděv kalnou řeku, kteráž se klikatila a stroze zatáčela za kamenná úbočí. Znenáhla se před ním objeviv postava v kápi s dřevěnou, místy děravou loďkou. Ruky natáhnul a otevřel ústa, z nichž slizký jazyk vypadl i zamumlal: „ Platby chci za své služby.“ Akylas podiven tím. Starci nebylo viděti do tváře neb měl kapuci a hlavu skloněnou k zemi. Opakoval stařec své žádosti, kdyže jej přerušil Akylas vzletnými slovy: „ Ty starče sešlý věkem nýbrž také zkušenostmi, jež zakusils, vypověz mi, kdož jsi a na jaké půdě mé nohy stanuly?“ Převozník náhle ruky přítah k tělu a rozesmál se jízlivým smíchem, jenž zněl, jakoby se spíš dávil. „ Představovat se ti nemusím, poutníče znavený. Mé přízvisko zná každý smrtelník, takže není třeba ti je vyjevit. Též se tážeš, kdeže se nacházíš. Inu, pohleď mi do očí a pochopíš, kdež jsi,“ umlkl a jazyka zasunul zpět do úst. Zchátralou rukou začal hmatat po kapuci, kteráž mu zakrývala tvář. I sundal ji dolů a pohledl Akylasovi do očí.
To co náhle Akylas viděl, mu vzalo dech. Převozníkovi oči neměli zorničky ani duhovky, jen čistého bělma a ničeho jiného. Tvář byla smrtelně bledá a mihotali mu po ní šváby. Teď si byl Akylast jist, co je toto za místo. Koktavě vyhrknuv ze sebe: „ Tttty jsiii Chaaarón.“ Tímto vyděšen, hned začal utíkat, avšak stařec Akyla tak snadno nechtěl nechat uniknout, napřáhl paži a všecky ubité, zatracené duše se za ním vrhly. Ještě do dálky zvolával: „ Neutečeš nám, patříš zde do Podsvětí. Nemá smysl prchat.“ Přesto Akylas ze všech sil vyběhával strmé schody k bráně. Za zády už se po něm natahavši duše zatracenců, aby jej stáhli zpátky k Charónu a ten ho odvezl na druhý břeh řeky Styx. Již už natahovali prsty po jeho patách. Konečně statečný rek vystoupil s vypětím všech sil na vrcholu. I tak neměl vyhráno, neboť brány musel otevřít. Chvatným během přiběhl k bráně a snažil se ji otevřít nárazy. Tuhé kovové vrata nechtěla povolit, ač se snažil Akylas sebevíce. Třebaže do ní vrážel celou svou robustností, nepovolila. S těžkým dechem oddechoval, s tváří položenou na studeném kovu. Duše vyslány Charónem byly už u Akyla. Chmatali po něm, po jeho rukou, po nohou, snažili se mu je podrazit a odtáhnouti zpátky. Přes všechno se jim ještě bránil. Zčistajasna se stalo co Akyl neočekával. Kostlivci vyryti na bráně se začali hýbati. „ Ech, ty mrzká duše se snažít odporovat,“ pověděl jeden z kostlivců, načež k jeho slovům se připojil druhy: „ Hihihihi, marná snaha statečný vojáku, jsi v podsvětí, kdež tvé místo náleží,“ třetí povídá: „ Proč se nepodvolit, budeš se mít dobře. Jak vidíme, duše tvá jest čistá, silná a zajímavá,“ k tomuto dodává zas prvý kostlivec: „ Hehehe, ty být zajímavý, možná se zalíbit i Hádesovi, našemu králi,“ ukončiv těmito slovy.
Akylas pln zuřivosti nad zlořečenými jazyky stvůr opovědí dává a přitom odhání neodbytné duše zatracených: „ Radosti takové vám neudělám, dal jsem slib a dodržím ho, tak si svých žvastu nechte,“ dodal a zároveň si odpliv. Druhý kostlivec hovoří: „ Hehehehihihihihi, ty myslet Lidii? Hihihihi, už ji neuvidět, hihihi, zapomenout ona na tebe při nejlepším, hehehe, nebo být mrtva, to být ještě lepší,“ dokončiv větu, později všichni tři spustili příšerným řehotem. „ Zavřete hubu,“ zakřičel Akyl. Reliéfy zrůd najednou naráz zvolali:„ Dosti hrátek být, berte tuto duši, odevzdejte ji Charónovi.“ Náhle se na něj duše zlodějů, vrahů, podvodníků a jiných vrhli. Akyl neměl už energii vzdorovati, tak jej táhli k Styxu. Kostlivci se jen porád smály.
Poslední nádechy, poslední pohledy. V malebné krajině snů se zjevila její postava, na rozloučenou mu posílala hubiček par. Smířlivý hlas jemu v hlavě děl: „ Již nesplním svůj slib, jejž jsem ti dal. Je mi to líto, chtěl jsem, odpusť. Odpusť mi to má předrahá Lidie. Prosím odpusť,“ poté zavřel velice pomalu svá víčka. Úzký potůček slaných, jiskřících slz se mu valil zpod řas. Už se jen nechal unášeti proudem, unášeti svým osudem. Když tu náhle se brána záhadnou silou otevřela a vysvitlo z ní pronikavé ostré světlo, oslepilo přízraky zatracených. Rozprchly se a nechali Akyla. „ Cože? Co to je, to není možné, jak se mohla brána otevřít sama od sebe,“ skřehotali na hlasech všecky tři kostry. „ Ne, to není možné,“ řeknuv jeden ze tří, avšak to Akylas již neslyšel, neboť prošel se slastným pocitem, branou.
Proplouval šeď s bílými oblaky, klestil si to mezi stíny zemřelých, a doplul konce. Konce, kdež opět procitnul, kdež nabil nanovo vědomí a kdež se vlil do něj život. Zalapav po dechu, jen tak stěží nadmul plíce. Oči ztěžklé, sotva jich mohl rozevřít. Smáčen krví po celých běloskvoucích tvářích nebožtíka, kterýž právě vstal z mrtvých. Vlasy sbité do trsů od zaschlého rudého moku. Potem provlhlí až na kost. Rty potřísněné chutí krve, načež okoralé z vody chtivosti. Tělesné údy rozdrásány, rozškrábaný až do masa. Rána po řeckém meči se zacelila, avšak meč stále tkvěl v ráně. Trčel z boku jako honosná chlouba bojovníka, jako vlajka vítězství. Cejch, znamení toho, že Akyla porazili. Tělo měl jak mrtvé, nemohl se hnout, jen očima se rozhlížel kol sebe.
Hustá mlžná přikrývka obestřela všechny mrtvé i odebírala je k věčnému pokoji. Všechno zde bylo pokryto krvavým mokem. Kmeny stromů změnily hnědé odění na rudotmavé. Taktéž půda, kteráž do sebe vsákla všechny tělesné tekutiny zemřelých vojáků. Nebylo dohledu, neboť mlhy bylo hojně. Šeré nebe s korunami stromů obklopilo les.
Akylas zesínaly zimou a podchladnutím, se trhanými pohledy rozhlížel, kde nyní jest. Nebyl si jist, kam právě zavítal. Ale kdyže zhlédl svých neživých spolubojovníku, tak pochopiv. Byv celý zkřehlý. Myšlení, se potácelo kdesi mezí vědomím a nečinností. Měl myšlenky zrezavělé jako starý stroj z dlouhého nepoužívání. Opřen byl o haldu mrtvol naskládaných na sebe, z nichž už započal vanout hnilobný pach rozkladu.
Náhle začav trhati rukou a dalším údy, aby do nich zas nabral krve a mohl s nimi pohybovat. Avšak každý pokus jej stál krev a pot. Neuvěřitelná a nepopsatelná bolest jím každým okamžikem projížděla, kdyže chtěl zahýbat buď levou či pravou nohou nebo rukou. Po chvíli je trochu rozpohyboval, ale stálo ho to tolika úsilí, že se mu nanovo klimbala víčka. Jímal jej spánek samotného boha Morfea, když náhle okem zachytiv čísi siluetu v mlze.
Širší ramenatější postava zády k němu otočená, dosti vysoká. Muž bezpochyby. Akyl už nedůvěřoval ničemu. Myslil, že si s ním pohrávají vidiny, že jest to fata morgána či jiné poblouznění. I přesto Akyl hleděl na onu postavu v mlhavém oparu se zájmem, zdali to je vskutku mámení smyslů anebo skutečnost. Bedlivě zaryl zrak na jediný stín v bělavě cloně i současně hloubal: „ Jakže? Že bych nebyl jediný přeživší? Nešálí mne mé zření? Je tož to pravdou?“ Klad si otázek mnohých, nevěřil, že kdos přeživ. Načež mlžný opar se začal rozestupovati i byl poodhalen ten, jenž byl schován pod mlžnou rouškou. Plášť tančil jemu ve větru, vlasy tak samo se přidávali k větrnému tanci. Van profukoval muži konečky vlasů, kteréž se přizpůsobovaly rytmu poryvů. Taktéž rozrážel kolem něj mlžný opar, čímž byl stále víc a víc záhadný voják zřetelnější.
Podlitýma očima Akylas zvěděl, že jest to našinec, neb měl typických spartských barev na odění. Zaostřiti chtěl zraku, avšak levé ani pravé oko toho nebylo schopno. Pod tekutou slzavou slaností se Akylasovi červenala očka. V planém žáru obě měl, pálila ho tak, že rád byl, že je vůbec držel otevřená. Opřen o těla mrtvých, si stálé prohlížel postavu spartského vojáka.
Nečekaně onen neznámý otočiv hlavu na levou stranu, jako když postřehne tušení nebo jinačí vjem, kterýž jej znervózní anebo jakýsi zvláštní pocit, kterýž vždy člověka donutí se otočiti. To zvláštní mrazení, kdy se vám chloupky na krku postaví. V ten okamžik Akylas zřel jeho profil, jeho tvář z boku. „ Ne, to snad ne, již mě opravdu opouští zdravý rozum,“ děl k sobě. Hleděl naň jakoby spatřiv ducha.
Jevil se mu obraz, jevila se mu tvář. Ta tvář, ta patřila neživému, mrtvému, skonalému muži. „ Zapouzím tě hrůzný přelude, zapuzuji tebe pitoreskní klame. Šílenost již se o mě pokouší, určitě jest to tak, neb jak mrtvý může byt naživu. Sam jsem viděl jeho skon, sám jsem viděl, jak duší vypustil. Ne, to není on, to jen bohové se mi vysmívají, matou mne z rozmaru,“ toť blesklo hlavou hrdinnému Akylasovi, kdyže spatřil ten známý líc.
Tak tomu jest, ten sparťan nebyl nikdo jinačí nežli Alexandros. Prohánějící vítr dodával jemu na vážnosti, pročesav mu jeho bujnou kštici, takže vyzříval spíš jako bůh než člověk. Zvolna natočiv nakonec celého těla, aby se zpříma ukázav svému soudruhovy. Pokynem ruky, sevřenou v pěst a vztyčenou vzhůru k nebesům, jakoby dával někomu příkaz. Posléze ji dal znovu podél těla.
Rovnou k Akalasovi nohou svých vedl. Našlapoval zlehka, tak až šlépěji vůbec nezanechával v půdě. Přiblíživ se k Akylovi na dotek ruky i pohladil jej po tváři. Akyl zarudlé oči vypoulil naň. Teď již cítil jeho doteku. Nebylo pochyb, že on je Alexandros. Hrkavých slov ze sebe vyrazil Akyl: „ Jsi ty snem mým? Tys mou kýženou představou? Nebo úplně jiným? Čím jsi ty? Nemůžeš byt oním, kým zdáš se mi býti. Neb ten koho já vidím, je Alexandros a ten padl před zrakem mým na tomto bojišti,“ odechl jsi a zakuckal se, přičemž mu utkvěla trocha krve na rtech. S nádechem dále pokračoval v hovoru: „ A jeli to tak, že ty jsi můj blízký přítel, tak mi vysvětli jedno. Jak možné, že jsi přeživ toho smrtelného propíchnutí,“ tak řeč svou vznosnou, ač měl ústa pln krve, zakončiv.
Alexandros v příjemné tváři výraz pozměnil. Nadočnicové oblouky mu povadly, koutky úst se zaťaly a tím zvážnělo celé jeho vzezření. Odtáhl ruku z přítelovy tváře i vztyčil se jako majestátná socha. Z ponenáhlu zpoza něj vystoupilo dvou postav široce ramenatých i svalnatých. Dva muži odění v černém s maskami na obličejích. Akyl znal ten oděv. Byli to osobní elitní vrazi samotného řeckého krále. Alexandros se jízlivě usmál a děl: „ Ptáš se mě, jak jsem přežil?“ Odmlčel se a přej si rukou v husté kštici. „ Já ti to povím,“ pověděl a začav se smát tak ďábelsky, že i samotnému Akylovi přejel mráz po zádech. Utichl i dál pravil: „ Zři,“ poodhalil plášť, tam kde zranění mělo býti. Žádného tam nebylo, ani skvrnky ani sebemenšího škrábnutí. „ Vylíčím ti Akyle, proč jsem jediný naživu, již nemá cenu nic ti tajiti, přec stejně tu chcípneš jako obyčejné podvratné psisko,“ vyřknul s opovržením.
V ten okamžik Akyl porozuměl. Zkřivil se mu obličej zlostí, vztekem, hněvem. „ Jak vidno, už ti to dochází můj milý Akylasi!
Nebavilo mě už být neustále podružným. Nijak oceněn. Porád jen v tvém stínu, zaštitovals mě. Nenávidím tě, nenávidím tě za to. Tys byl vždy ten opěvovaný a já jen nižší důstojník. Méněcenný, pouhý přítelíček velkého Akyla. I neboj, to není jediná věc, jež mě sžírala. Taky nedocenění od našeho krále, jak lhostejný je k nám šlechticum,“ promluviv Alexandros vztekle. Pokračoval v mluvě: „ Tak jsem si řekl, že proč se nezaopatřit pro sebe. Kašlu na vyšší ideály, kašlu na krále, kašlu na tebe milý Akyle. Tolik let jsem musel poslouchat ty nesmysly o cti, o statečnosti a jiné bláboly. Budu žít nyní podle sebe a s tím s čím mě obtěžká řecký král, mohu začíti úplně jiný život.“
Rek Akyl mu hnedka skočil do řeči: „ Za cože tě obtěžká, snad ne to, co mi vstává na mysl,“ Alexandros s posměškem jej doplnil: „ Ano, hádáš správně. Uvedl jsem naše pozice a podplatil zvědy, aby do tábora vnášeli falešných zpráv o umístění Řeků a tím pádem také čas a vzdálenost, kdy zde budou. Měli dostatek času se dostatečně připraviti na vojska našeho krále. Již dva dny předem čekaly na nás zde v lese.
Inu, já budu mít sladkou odměnu a nikdo se o tom nedoví. Pro ostatní budu mrtev, jako ty za nedlouho, Akyle. Heheheh,“ dokončiv větu a ušklíbal se. „ Dokonalý plán, hech.“
To vše vyslechnuv Akylas s rozhořčením. „ Jakže! Tys zaprodal své druhy, své spolubojovníky, jen kvůli osobnímu prospěchu. Co jsi ty za zrůdu. Pohleď na sebe, což je z tebe. Krev jejich ti lpí na rukou. A ty máš žaloudku na to, aby ses tomu smál?“ Ihned chladné odpovědi mu dává: „ Vždy jsou ztráty v boji, buď mále anebo velké.“ Akyl nevěřícně na něj zírá. „ Jakže? Ty to chceš zastírat jako válečnou ztrátu.“ To tě Athéna připravila i o ten ždibec rozumu, co každému v hlavě přebývá?“
Odvětí: „ Nikdy to nepochopíš, navíc nebudu s tebou marnit čas.“
„ To by nikdo nepochopil!“ Pravil, avšak už k němu zády, neboť se otočil. „ Ještě jsem s tebou neskončiv.“
„ Hmmm, hee, leč já ano,“ pronesši lhostejně.
Ta apatičnost jej popouzela. To bylo na Akyla hodně. Nicméně Alexandros nijak nezahálel.
Na oči jeho přímo se mu stavěl, zády otočen k němu. Dával najevo jeho nedůležitost, mrzkost či dokonce přehlédnutelnou postradatelnost. To Akyla pobouřiv ještě více. Žil mu nespočet na spáncích nabíhalo. Ona amoralita Alexandrose Akyle popouzela, zahlcovala i zaplavovala celého.
Byl jak otráven jedem. Jed se mu řinul v krvi do každé skulinky útrob trupu, rukou, prstů. Každý záhyb kůže, každý sval byl uchvácen zuřivostí. Ji byl ovládán, ji byl veden. Tímž nepopsatelným pocitem, kterýž zapříčiňuje války, krevní msty. Tímž, co jej přimělo bojovati jako rozzlobeného býka. Tolik zmaru, tolik obětí pro ničehož víc nežli sebestřednost.
Žár hněvu kapku po kapce poustával. Vzpomínka, na bledé tváře na líbezné rtíky na barvité oči své milé, uhasila na okamžik pomstychtivý žár. Vyvstanuv před ním. Byť bledá ale o to mnoho půvabná. Lesk vlasů se mu odrážel v zraku. Ladné pokyny, vždy tak bezchybné, se teď zdáli ždibec nemotorné. Hlasem k ní praví: „ Nesčetných útrap jsem proživši. Bojoval já s nemálo nepřátel. Zakusil jsem nemálo bitev a ztrát. I přesto strach mě nikterak nenašel, až doposud. Slibu jsem ti dal, že navrátím se k tobě. Avšak bojím se, že svého příslibu nebudu moci dostát.“ Dech zatajivše a nádechem nabral nové naděje i dál praví: „ Kdo jsem já! Akylas! Hrdinný bojovník, co přeživ i smrtě vlastní. Nepadnu, nevzdám se tak lehko. I kdyby mne poslové Hádese, chtěli zchvátit do podsvětí, přesto přežiji, má lásko,“ dokončiv vzletnou řeč statečný rek. I přelud se pousmál, jakby dával znát svůj vděk. Poté se rozplynul.
Příboje sil nových nabyl. Lačnost ostré chutě probouzela v něm. Zasytit dychtivě žádal ztrestáním Alexandrose za prohřešky. Což prohřešků, toť slabých slov ještě by použivše. Toť zločin prvního a nezákladnějšího calibru.
Z klamného, úskočného, plně nedutého, též vychytralého jazyka Alexandrose se chrlila slova jak plameny z dračího dechu bájného Pythona. „ Zaplatit služeb svých bych prosil, neb kdy se naskytne gréckému králi příležitost ponížit, potupit vojska spartská? Pomálu! Seznáte pravdivě, že mne náleží právem odměna. Kdož přelstít dokáže téměř celou udatnou Spartu. V údiv propuknouti vás se neprosím, leč přiznat muset budete, že se lstí větší v dějinách jste se ještě nesetkali,“ samolibě opěvoval dokonalost sebe samého. S odmlčením důrazným, ukončiv řeč bezectnou, aby přidal na dramatu. „ Kol rozhlédněte se. Dokořán otevřete hledy i slechy. Čeho slyšíte, čeho vidíte. Odpovím místo vás. Ničehož nezachytíte pravým a teprve už ne levým uchem. Proč to tak je? Poněvadž ni žádného zvuku nelze zaslechnouti. Je zde úplné ticho. Vidno jen roztroušených těl kolem. A víte, čí zásluha to je?“ Načež se pustil do šíleně řezavého řehotu.
„ My oba chápeme! Pakliže máš na vrubu toto, určitě očekáváš tuze sladké odměny? Není-liž pravdou?“ Pověděl jeden ze svalnatých Řeků. „ Ano, je to vskutku tak, jak hovoříš,“ řekl, se stále neutichajícím smíchem.
Rovněž se k němu přidali i obě Řekové. Skorém se překotili na záda. Jakmile zhled Alexandros, že jest cosi v nepořádku, ihned ho přešel špás. S kamenným vzezřením, hleděl na ně. „ Hehehe, jsi můj milý naivní, jestli sis smýšlel, že náš král by se kdy paktoval s tebou. Tak se nech vysmát. Naše Vznešenost se neobtěžuje s otrapy. Jsi pouho pouhý mrzký šváb. Nic víc, nic miň,“ dověstil s pýchou v očích a vzápětí se chápal meče. Také jeho společník tasil zbraně.
„ Jakže? On mne obelhal? Za to zaplatí a vy jako prvý!“
K pasu připásaných mečů, kterých měl, vzal do obou rukou. Ostří na obdiv dával, že vířil jím nad sebou.
Poklon nečekal ni žádné blahořečení. Se zběsilou radosti neovládav hrdlo, kteréž vyluzovalo nelidský řehtot. Ani zplozenec nejniternějšího pekla jeho v tom nenapodobivši. Zcela měl kontroly nad meči svírajících v rukách. Sokové v tváři tvář mu stáli, přesto s chladem jej pozorovali, s nezvyklým klidem. Ty na odiv dávající kejkle, jim se jevili jako pitoresknost jeho nabubřelosti.
„Dost již zábavy, teď vokaž, co dovedeš,“ vyřkl jeden z protivníků. Alexandrosovi zajiskřilo v oku a s nesmírnou vší vervou se do nich pustil.
Odrazem od země se srazil s čepeli jednoho ze svalovců, ten pod náporem síly to jen taktak ustál. Jeho chodidlo se zabořivše do půdy. Naopak druhou volnou paží, co držela druhé sečné smrtonosné zbraně, se ohnal po vedlejším protivníku. Na to se Alexandros úskokem vrátil zpět. I pak říká jeden z chlapů: „ Ždibec jsme tě podcenili, ale to se už nestane,“ po slovech těchto, co do větru zvolal, napadl se svým druhem Alexandrose. Ten s lehkostí vykrýval jejich výpady, ač pravdou bylo, že věděl, co docíliti tím chtějí. Jelikož nemohl útočit, jen se bránil. Chtěj jej unavit ale chyba. Spíš dřív oni se hbitými útoky znaví nežli on. S nadměrnou přesností odvracel jejich výpady. Oba vrazi byli udýchání, lapali po dechu, avšak se nechtěli nechat zdolat únavou, takže doráželi dále. Nýbrž Alexandros už vyzrál na ně. Posečkal chvílí a s chvatným protiútokem je chtěl za opovážlivost, že proti němu pozvedli zbraně, potrestat smrtí. V tu vyrazil jak gepard k poslednímu soudnému úderu, kdyže v ten okamžik zastavivše hlas čísi. Alexandros ztuhnul ve všech údech, tak rovněž jeho nepřátelé.
Ten hrozivý, burácivý hlas nepatřil nikomu jinému, nežli Akylasovi. Podepíral se mečem, jež tu na bitevním poli nalez a belhaje pravil: „ Pročpak měřit síly s nimi? Vždy si chtěl mne porazit, vymanit se z mého stínu, aspoň sám si to povídal. Tak proč teď semnou nezkřížíš xifosi jako pravý Sparťan.“ Na to mu odvětivši s pobavením: „ Jakže ty chceš bojovat, vždyť ani stát nemůžeš. Přesto splním tvé prosby, když potom tolik toužíš, pro velkého Akyla vše,“ dodal Alexandros a cynicky se uklonil.
Načež hmátl po xifosu u opasku a zároveň hodil své meče na zem i praví: „ Tak mi předvěd své umění,“ zčeřiv svým zrádným jazykem mírnost Akyla. Na jeho čele vystouplo ještě více žíl, jak jej to vybudilo. Jenže nemohl se hnouti. Jen s velkou dávkou vůle stál na nohou, natož xifos držeti. Alexandros v rozpuku sil obratně zaútočil, však nijak hrubě, jen si pohrával se zesláblým Akylem. Ten nápor jeho jen stěží vykryl jednou rukou, která ještě byla schopna vzdorovati. Ona druhá paže se podepírala o meč, aby tělo mělo opory. Jeden počin a Akyl byl se silami v koncích. Neměl ponětí, jak má odolat dalším útokům. Doufal v zázrak ba dokonce v nemožné.
Alexandros s xifosem si v ruce pohrával, obtáčel jej mezi prsty jako by to byla mince. Upřeně pohledl Akylovi do očí a pravil: „ Ani nevíš, jak líto mi je, že to tak musí skončit. I když na druhou stranu. Zabít opěvovaného Akyla je lákavé.“
Navázal Akyl na slova, se seschlou krví na rtech, zrádného přítele: „ Css, jak mrzký si, je mi hanbou, že jsem tě kdy zoval přítelem. Pakliže ti hořkost působím, takž svou pravicí mě sraz k spolubojovníkům mým, ať zúrodníme tuto hutnou půdu svými těly. Pulvis es et in pulverem reverteri, Vita enim mortuorum in memoria est posita vivorum. Ach, nač čekat jen vykonej, co určeno jest.“
Bezostyšně Alexandros odhodil malý xifos a sebral ze země meč uctivé velikosti. Oči napovídali, že proň ho to nástroj líbivější a význačnější nežli spartské xifosi. Odraz jeho se v něm zračil i šel blíže zároveň. Hledě stále do odrazu a povídá: „ He he he, jak výmluvný jsi. Snad i Platón by ti zatleskal. Nevíš ani, jak mě to dojalo, skorém jsem chtěl v pláč propuknout.
Proud tě zaval sem. Osud neošálíš, já jsem jeho vykonavatelem. Ha ha ha ha, mou rukou slehneš k zemi a neber to osobně příteli, jen mi stojíš v cestě,“ řekl s ironií. S nápřahem a křikem mohutným zvedl nad hlavu meč. Chystal se useknout hlavy Akylovi. On jen oči zavřel a počítal vteřin, kdy rána padne. Chvíle mu byla dlouhá, nekonečná se zdála. V myšlenkách celičký život mu proběhl.
Zas byl tím malým chlapcem, co utužoval tělo v lítém boji, opět byl tím mládencem, jenž dostal první zbroje a tím mladým mužem, kterýž prvně pocítil teplo ženy.
Nevědě, jak tento mžik dlouho trval. Avšak vzpomínky neubírali na přívalu. Mnoho mu jich vyvstalo na paměti. Mezi posledními byli ty nedávné, kdyže znovu stál na zápraží svého domu a objímal se na rozloučenou s Lidií. Prožitek tak silný to byl, až cítil vůni její kůže, jejich vlasů, dotyk rtů, všechno to jemné hlazení. V objetí jejím spočíval, van větru si pohrával s jejími šaty. Vybaviv si chuť jejího polibku i výrazu v očích, kterýž dával jasno najevo rmut, žal i srdceryvný cit k Akylovi. Víčka, její pod náporem skličujících citů, se zlehka chvěli. Vzpomenul si, jak chtě beze slov odejít, aby méně bolesti způsobil, leč poté se za ním pustila. Slova mu utkvěla v mysli, co řkajíce: „Žádám, až dáš na sebe pozor a navrátíš se živ i zdráv. V krvelačném zápase, přemož svou pýchu, rovněž svou mužskou ješitnost a nehraj si na hrdinu. Dokonce ani na udatného válečníka, kterýž pokoří nejvíc nepřátel. Nýbrž dbej, aby ses vrátil ke mně. O to tě prosím můj milý.“ Na to v oku slzu zatlačil. Brek se o něj pokoušel, a on odolával. Žalostně mu bylo, krev mu stydla v žilách, pocity ouzkosti v něm houstly. Ženouce neskutečnou touhou splnit slibu, jehož dal své milované, ten jej teď trýznil.„Ach, kdybych jen mohl toto předvídat, vše bych udělal jinak, vše bych změnil, aby to jen dopadlo nějak trošku jinak. Ale už je pozdě, nic již neučiním. Zadosti učinění na mou hlavu přichází, snad se sejdeme na onom světě, v to věrně doufám, že to tak bude. Budu na tebe čekat má drahá,“ pověděl hořce. Zatnul zuby a poddal se následnému rozsudku. Čekal, ale nic se nedělo, jeho oči byly zavřené a jeho ústa odpočítávali vteřiny, však nic se nedělo. Ještě chvíli se zavřenýma očima zůstával, než mu zvědavost nedala a pootevřel je nejprve zlehka, kdyže neviděl ničeho podezřelého, otevřel zcela dokořán. Náhle v šoku byl, Alexandros s vytřeštěným a bledým výrazem napřáhnut s mečem nad ním stál. Strnulí jako skulptura na řeckých chrámech. Oči v sloup a ústa pootevřená, z nichž pomalounku tekla krev.

Akylas hleděl jak omráčený, což se to děje, neměla náhodu přijít pro mne teď smrt? Zpoza zad se ozval jeden hrubý hlas. Jisté bylo, že patří jednomu ze svalnatých nájemných vrahů: „ Tys na nás nějak zapomněl, ty hrdino. No, nemáš podceňovat Řeky. My jako nájemní vrazi nehrajeme spravedlivě, to tě mohlo napadnout, ale asi ne jak vidím. Seč jak seč, kdyže odvedená práce je pořádně. My sekati dokážeme asi jaks na kůži své zacítil. Na slova dej, nikdy se nestav nájemným vrahům do cesty. Oni i za peníz matku svou prodají, tak divu není, že i nemají smysl k čestnému boji. Je jedno jak práci splníme, šlechetně anebo špinavě, hlavně že na vrubu další zářez je,“ dořekl tak jakby vedl řeči k malému dítěti k uspání.
Na to svezl kolena k zemi probodnutý a tváří rovnou k matičce rodné se zabořil. Nos prudkou ranou se mu pohmoždil, ale nač by mělo trápiti napůl mrtvého či živého, jak kdo chce, pochroumaný nos, kdyže horší věci se dělo, že z něj život po kapkách vyprchával a tratil se ve vzdušném éteru. Akylas nevěroučně hleděv naň jak duše z jeho zmítajícího se těla uniká. Zabijáci již v roušce mlhy se ztrácí a on se slabostí v údech dopadá vedle Akyla. S úsměvem na rtech čeká na tu, která rozhoduje. Na tu, která bere všeckny a nedělá rozdílu mezi chudým anebo bohatým. Ano na náruč té, která vyšle služebníka svého Thanatose a ten jej odebéře opět do říše mrtvých.
Zavíral oči a s tím přicházel k němu sen. Opět v něm nebyl přítomen, jakby pozorovatelem všeho dění kol. Tam na vrchu známá dominantní stavba do všech světových stran svou krásou září.
K nebeské báni do vrcholků vysokých věžičky vypíná, jakby se chtěla onoho samotného nebe dotknouti.
Vidí, jak Alexandros jde po pěšině k velkolepému chrámu a táhne za sebou okovy těžké s meči jemu význačné. Za ním hned ti dva zloduši, co jej zabili, uhánějí ho vpichy ostrými zbraněmi k chrámu.
Přichází k vstupu, kdeže stojí stráže. Ty samé stráže, co zamordovali ženu v tmavém hávu. Přistupuje a chvíli rozmlouvá s nimi, když znenáhla jej pustí bez jakýkoliv okolků a ztrácí se z dohledu i s nájemnými vrahy.
V tu, klenba nebeská zažhne rudou září několikrát a naopak několikrát se obrátí v tmavou černotu. Z ničeho nic Akylasovi známé obrazy z dřívějška se zjeví.
Ta samá žena ze snu se objeví opět tam, jak dříve, opět úpěnlivě prosí ony bídáky, aby ji pustili do vnitra oné dominanty. I tak samo jejich bodce si klestí cestu skrz útrobí jejího těla. Znovu padá zkrvácena k zemi s vyhaslýma očima bez života. „ Neeeee, jak můžete vy bezcitná havěti! To jste tak mrzcí a morálky tak útlocitné, že ženám životy berete. To cti špetky nemáte vůči matkám, dívkám či samotným ženám!,“ se šíleností vykřikl. Chtěje zasáhnout do tohoto aktu neřestného. „ Pusťte mě, já chci tomu zabránit“, vykřikl ze všech sil. Vůle ho popoháněla kupředu a musel tomu zamezit, avšak zmar jen přicházel, jen mohl sledovat nic víc, nic míň. Před oči mu neustále vyskakoval obraz oněch očí bez života. Těch potemnělých očí bez sebemenší jiskřičky života.
„ Ne, nechci to zhlednout, pryč ty zlá vidino. Nemám tuchy, proč mi to ukazuješ. Jest to peklo, jest to odměna za můj hříšný život, žes musím se dívati na smrt a utrpení jiných, neb jsem byl v legii?“, pravil Akylas se zádumčivým tónem v hlase, nevěda co se mu to děje. I nanovo dialog vedl mezi sebou: „ Což jsem byl tak špatný? Což si opravdu toto zasloužím? Je – li tomu tak vzpírat se více nebudu, již k tomu nemám dosti sil. Jsem zplahočen a znaven tím, čelit každé nástraze. Ale čím jsem si toto zasloužil, nectil jsem krále, nectil jsem vlastenectví, čí jsem se prohřešil jinak. Dej aspoň vědět mi nebo ty Die jsi taky proti mně? Zpropadení! Zalkněte se svou sobeckostí, když zasáhnout můžete, proč to neučiníte? Proklínám vás!" hromově zaklel a zaryl hlavu do zeminy.
Po chvíli ji zvedl a náhle stál přímo u brány chrámu. Za ním dva strážcové strážící onen div nespatřený. Akylas velice překvapen, ihned vstal ze země. Povšimnul jsi , že ran neměl, že jest naprosto zdráv. Žasnul a jeho fascinace nebrala mezí. Nešlo mu na rozum, jak z ničehož nic se objevil v okamžení před oním podivuhodným chrámem. Přese všechno oslovil ty jimiž opovrhoval, ty kteří chladnokrevně zabíjí ženštiny. " Vy kdož jste a odpovězte brzko neb pak šanci k tomu nebudete mít, až s vámi skončím, neboť jazyků pozbudete." Nečekaně se pomalu otočili čelem k Akylovi a jeden z nich děl: „Kdož jsi a co tu pohledáváš, zmiz je-li ti život milý. Zde jest to území posvátné a lidský červi, zde nemají co setrvávat." Akyl rozhořčen tím, že na jeho otázku neodpověděli, chápal po xifosu. „ Ještě jednou se táži a nebudu to více opakovat, co jste zač! "
S úšklebky a výsměchem v očích Akylovi odvětili: „ Nejsi hoden toho, abys věděl, co tu stražíme a tvá nebetyčná domýšlivost, že jsi vstoupil na tuto půdu, tě bude stát život."
Akyl se vši vervou se vrhl na oba, avšak první rána padla a Akyla zranila. Crčela mu z paže krev. Jen lehké škrábnutí ale na to nedbal a zuřivě bojoval. Čím víc zásahu dostal a byl zraněn, tím víc byl zuřivější. Byl v naprostém záchvatu a nevnímal bolesti. Oni strážci neměli již tolik sil, aby čelili Akylovi, ale stále se ještě drželi.
Když náhle, se Akyl dostal do výhody a ostřím pořezal ruku jednoho z protivníků, jemu ihned vypadl meč z ruky. Té šance se chopil Akyl a rázným kopem jej odmrštil.
Zbylí strážce s děsem padl zapíchnut k nohám Akylovým. Krev se kol xifose hromadila a jeho čepel se barvila do ruda.
Vítězoslavně z něj svůj vražedný nástroj vytáhl a pak ho upustil k zemi. S výdechy z těžkého souboje si to šinul k tělu mrtvé. Chtěje se podívat co je to za ženštinu. Chodidly pomalu našlapoval na prašnou zeminu. Nebe jakoby z nenáhlé ztmavlo do ruda. Přikročil a pomalu se přikláněl, odkryl kus látky jež zakrýval tvář.
„To ne, to není možné. To musí byt snad vtip," pravil Akylas rozrušeně. Měl doslova vyražený dech. Ten pohled se mu zaryl do paměti jako ostří. Ta osoba ležící nebyl nikdo jiný než jeho milovaná. Vskutku ona to byla. Jak ji hned z dálky nemohl poznat? Ty záhyby, ty křivky v šatu. Ty měl okamžitě rozeznat. Sice tušení ho jímalo, ale to si nechtěl připustit. Jakže se to mohlo stát, klad si otázek. Kalný zrak se na ni upíral bez žádné jiskry života, bledá pleť.
Podlomil se v kolenech, rukou od krve si projížděl po očích, nabírající slzy. Vzlykot z jeho úst byl znatelný, tak znatelný, až se značně rozlehal. Rázem přestal brečet jako by utnulo, vzchopil se a vzal tělo své milované Lidie. Položil ji k prahu chrámu.
„Proč, proč má lásko, řekni mi jen pročpak? Co jsi chtěla zde, co jsi tu pohledávala, pověz, nač jsi zde přišla a svou záhubu našla?" V duchu si kladl Akylas tyto otázky.
Něžně hladil svou lásku po tváři a dal ji poslední polibek jako by se jen loučil na dobrou noc, avšak věděl, že ráno se už neprobudí, že ráno už nevstane a nevrátí mu onen polibek z večera, že již nikdy neuvidí ty nádherné jiskrné oči plné života. V ten okamžik se do sebe pohroužil.
„Dal bych všechno za jediný úsvit slunce a jeho západ s tebou, vše bych změnil, jen abych mohl.... Vím, že to nejde, ale přál bych si, aby to tak nebylo," chmurným hlasem pravil s úzkostí v srdci a s krůpějemi slz na tvářích.
S nářkem si přitiskl ženštinu chladnou ruku, v níž měla ztuhlou krev, k tváři. Častoval ji polibky, to bylo to poslední, co už mohl učinit.
S tou bolestí, jenž v němž narůstala, ho pohlcovalo čiré šílenství. Jeho poraněna ruka se zaschlou krví na dlani se pomalounku hrabala k meči, k tomu meči, jejž vyrazil Akylas z ruky strážci chrámu.
Akyla nezajímalo, proč jeho milovná vážila cestu jsem, jeho nezajímalo, nač tady ten chrám stojí a nač slouží, jeho nezajímalo naprosto nic.
Věděl jen jediné, že už mu na ničem nezáleží. Zkrušen tou tragédií se chápal meče, chtěje ukončit svůj bláhový a mrzký život, neb neměl již pro co žít. Pohleděv ještě jednou na mrtvolnou tvář své lásky, znovu se mu drala slza do oka, když vzápětí odvrátil zrak a hrotem meče projel skrz své útroby. Pocítil nekonečnou a nepopsatelnou bolest, jakoby ho rozežíralo cosi celého. Obou sečná čepel jím projížděla jako nůž na máslo. Z útrob se začala řinout krev. Meč projel skrz na skrz a vyjel blízko páteře. Akyl s posledním povzdechem i odrazem tváře ve svých skelných očích své milované dopadl na bok vedle Lidie. Jiskřičky v očích jeho pomalu pohasínali a s pocitem blaženým zavíral oči. Otevřel je, doufaje, že jest v ráji či pekle.
Uviděvše brány s kostlivci jak se řehotají a povídají: „Již znova jsi tady, to jsi nepobyl dlouho,“ s řezavým smíchem všichni to doprovázeli.
„Neeee! To není možné, to jest blud či přelud, už znovu nee," křičíc z plných plic.

Orosen potem se probral v čísi posteli, ovázán celý jakoby neměl jediné zdravé částečky v těle. Mihotavě a s mžitkami před očima pohledl kol sebe, kdež se nachází. Neměl bohužel sil hnout, jen hlava na krku se hýbala.
Strop ponurý a tmavý a místnost nijak moc zařízená. Jenom masivní stůl uprostřed pokoje se skleněnými baňkami a kahany. Kol trámcové knihovničky se spisy. Místnost dosti malá a neosvětlená, anebo spíše zakaleným zrakem shlédnutá. Postel v níž Akyl ležel, byla taktéž dosti skrovně zdělaná. I kdyže nevyznačovala se nijakým uměleckým slohem, přesto byla z kvalitního a vzácného dřeva. Jediné co mělo snad ceny v pokoji byly peřiny a polštář, v nichž Akylas ležel polonahý. Stěny místnosti byli pošmourné. Nešlo usoudit zda-li jsou bělavé barvy anebo našedivělé, zda to lže svit světla. Oken pomálu v místnosti se nacházelo, je tak svítilo přes špinavé sklo pár paprsků. Čistá zemina pokrývala podlahu, avšak žádné rostlinky či jiného rostlinstva tu nebylo, snad dosti dobře udusaná byla.
S mdlobami upadl opět do hlubokého spánku. Nějakou dobu bez sebe s nesmyslnými myšlenkami se znovu probral. Sic s více silami ale přesto sláb. V ten okamžik zhled čísi obličej jak se sklání na ním. S chlácholením ho uspává, že ať se nepřemáhá.
Akylas nebyl schopen odvětiv ve slabosti. Oči jeho kmitavě si prohlíželi onu tvář plnou starostí o jeho zdraví.
Byla to tvář postaršího muže s vousem bílým jako čerstvý sníh. Bradka a knír mu věnčily ústa. Blankytné hluboké očka s ryzí upřímností v očních jamkách švitořivě poskakovali jako dva neposední skřítkové. Líce snědě opálené jako mouřenín a přesto líbezné. Vlas prošedivělý poněkud řídký, jež mu rašil na hlavě a lámal se ve větříku, který přicházel od špatně utěsněných okenic. Vráskem pozbýval, měl naopak kulatou a plnou tvář bez jediného záhybu s malým nosem uprostřed obličeje. Uši jakoby byli špatně k hlavě přilepené, anebo spíše tak od hlavy odstávaly. Jeho celkové vzezření působilo důvěryhodně a taktéž mile. Na jeho vzezření bylo znát, že to není muž zcela mlád ale také ne zcela stár.

Stařec neměl šat nijak honosný. Spíše venkovský se zdál, leč urobený zručně. Lněný, našedivělé barvy se spoustou záplat. Ten k muži seděl jako ulitý. Stíny na jeho oděvu jen hráli. Ta celistvost, tvář, šat, to vše se zdálo, jakoby to k sobě patřilo od věků. Dobráckost z něj vyzařovala, byl jako Apollon na svém zlatistvém spřežení. Onen děd byl jako z bájí a pověstí tak neskutečný a přesto tak hmatatelný. Akyl hleděl naň s bohulibým úžasem, ač přes svou nemohoucnost to vypadalo spíše jako prosby o pomoc. Oči měl jako dvě škvíry s rudostí rubínu.
Neměl ponětí kolik dnů či týdnu ležel ve starcově lůžku, ale jedno s jistotou věděl. Poprvé, kdy se probral ze své neskutečné poutí snů a hulicinací, věděl, že je skutečná noc a není to žádny klam. Snažil se zprvu znovu uvědomit, kde se nalézá. Nejdříve jeho vzpomínky byly řídké, však poté si započaly vyjasňovat. Všímal si drobností, které mu utkvěly prvně v mysli. Strop, postel to vše mu přišlo známé, již to viděl.
V ten okamžik si vzpomenul na starce. S bolestí natočil svou hlavu na bolavém krku. Nespatřoval v té tmouci tmě nikoho. Jen široké a hluboké stíny noci vše zalívaly a jedinou útěchou světla byl stříbroskvoucí měsíc. Svit se dral skrz okno, ač jen ztěží. Prosvětloval aspoň prostředek místnosti, jež byla převážně v tmě. Očima míhal po stěnách, nábytku, podlaze, vše ho kolem, co mu jeho zorné pole dovolovalo. Přesto starce nikde neviděl. Snažil se otevřít ústa a zvolat do té noci ale čelisti měl jakoby přibité k sobě. Nemohl s nimi hýbat natož je otevřít. Načež na něj padla opět únava a upadl do hlubokého spánku.
Další ráno Akyla probudilo jakési šramocení. Pomalu zaostřil své smysly na zvuk. Zhledl starce, jak cosi vaří. Kotlík a plamen jako čarodějná alchymie. Rázem se otočí na Akyla. " Tys vzhůru?" Pravil nakřáplym hlasem. Potom se natočil zpátky ke kotlíku. Nabral jídla z něj do dřevěné vydlabané misky i tu položil za okno.
Šouraje k Akylovi, přisedl na pelest a dlaní mu měřil teplotu. „ Inu, máš štěstí, horečka již ustupuje, zdá se, že již nejhorší máš za sebou. Když jsem tě nalezl, nebylo nic z tebe, byls na tom tak vážně, že jsem ti dával nulové šance, leč vy Sparťané máte hrubé a tuhé kořeny. Vás tak jen nic neporazí," dopověděl a významné se na Akylase zadíval.
" Nač toho všeho, nač té zkázy, krve a životů. Ach, lidská špatnost je dosti zakořeněná v nás, avšak někdy tak hluboko, že i brat s bratrem si podřežou krky," počastoval slovy Akyla . S povzdechem se zvednul z lůžka a jal se nakrmit Akyla jako malé dítě.
" Jez, nejedl jsi několik týdnů neb jsi byl porád mimo, musíš nabrat opět sil. Toto je má meducína, ta postaví i vola na kopyta." pravil se lžičkou u pusy Akyla. Ten jen stěží hýbal ústy, tak sousta jen polykal. Byla to jakási kaše, chutě neobstojné. Stařec s úsměvem jej krmil. Akyl sotva stačil polykat.
Poté co vše spořádal, byl zas unaven. Víčka nechal spadnout a rovněž se oddal pokojnému odpočinku. Vnímal jen zvuky, které vydával stařec, jenž se pohyboval po místnosti. Tóny kroků, šelest jeho oděvu, hlasité mlaskání při jídle, loupání v kostech. Toť vše jej uklidňovalo a kolíbalo k spánku.




Náraz, obrovský náraz a hluk probudil Akyla. Nevěda, co to je se ihned vztyčil z postele a jal se podívat na onu příčinu věci. Již Akyl přebýval v příbytku onoho starce tři měsíce, jeho zranění se zahojila a téměř byl již schopen všeho. Leč svalstvo jeho nevykazovalo známek takových jako jeho zranění, ba-li naopak. Již byl zcela zdráv, byť však zeslábly tělesně. Proto mu stařec ukládal denní práce, jež jej měli opět zocelit.
V tu Akyl došel k místu, kdeže zaslechl již zmíněný ruch. Zvuk jej zavedl před chatrč. Před ním v spadaném listí jeho ranhojič lapal po dechu.
Nastal podzim, barevné listí téměř zaválo tělo starého muže, který sebou v oné závěji sebou házel, jakoby měl tanec svatého víta. Nemeškaje Akyl ani chvíle, přiskočil k muži a ihned jej bral do rukou i nesl ho do lůžka. Do samého lůžka, kde předtím po tři měsíce sám Akyl nemohoucně a neschopen ničeho lehával. V bolestech sebou stařec házel, že ani Akylas neměl sil jej udržet v klidu. Netušíc co si počít držel vší silou jeho mrskající se tělo do všech stran. Akyl jen viděl nepřítomné oči starcovi, které byly jako dvě tůně. Bezradně na svého přemilého opečovávatele hleděl. Neměl žádných znalostí, co se týkalo lékařství. A to co věděl, by jistě onomu muži v agonii nepomohlo. Proto jen držel, aby jej uklidnil.
Záchvat pomalu ustupoval a stařec přestal čím dál míň sebou prudce házet, až se zcela uklidnil. Jeho víčka sklesla dolů i propadl v hluboké bezvědomí. Akyl seděl na pelesti a dával pozor na něj, jestli neprocitne, aby mohl nějak starci ulehčit od jeho trápení.
Dnem i noci při něm bděl. Starý muž se stále neprobouzel. Nyní se role vyměnily. Ten co se předtím celé měsice staral, nyní na lůžku spočíval a ten který dříve na něm bojoval o život, byl ten, který se nyní zhostil role ranhojiče. Všeho se ujal Akylas. Příbytek spravoval, jak vevnitř tak i z venku. I každou chvíli dohlížel na starce.
Mnoho dní uběhlo a zima přišla. Sníh se hromadil za okny se snahou dostat se do chatrče, ale marně. Na oknech se tvořila námraza a činila zajímavé ornamenty. Vločky se snášely k zemi a pokrývaly zem. Akyl venku sekal dříví, téměř polonahý. Snažil se tělo otužit. Při sekání dřeva si vzpomněl na svou sladkou Lídii. Dal by nevím co, aby se mohl vrátit. Avšak nemohl zde nemohoucného starého muže nechat na pospas, potom co proň udělal. Dumal nad onou věcí a přitom sekal dřeva na podpal. Když práci završil posledním polínkem, sesbíral je všechny ze země a jal se do chatrče. Tam je pomalu ukládal do kamen. Zažehnul plamen a posléze se po obydlí rozhostilo příjemně sálající teplo. Akyl chvílí zhlížel do plápolajícího plamene a naslouchal praskání dřeva. V očích se mu odrážely plameny z ohniště, jiskřičky v očích se mu rozzářily jako nikdy předtím. Tehdy v těch chvílích, kdy to vypadalo, že už jej nic nezachrání, měl oči kalné jako sama smrt, teď naopak jiskřily. Hřejivý pocit z ohně ho pomalu ukolébával, když právě se stařec probral.
Vytřeštil oči tak zprudka, jako když někdo rozrazí dveře. Z jeho úst se vyvalil nepřejemný zvuk kašle a dávení. Akylas přiskočil k posteli. Stařec byl po dlouhé době pln při vědomí. Slabýma rukama ukazoval na starou zaprášenou poličku. Statečný rek se podíval směrem, kam stařec ukazoval. Na oné poličce spočívali flakonky s tekutinami. Vzal všechny do náruče a vyložil je přímo na starce. Ten vleklými pohyby sotva dosáhl na jednu z lahviček. Prstem slabounce poklepal na jednu z mnoha barevných. Akyl ihned pochopil. Co nejrychleji otevřel lahvičku, protože jeho přítel sebou začal opět mrskat. Na poslední chvíli mu podal k ústům onu tekutinu ve flakonu. Stařec pozvolna polykal. Rozhostilo se ticho a starý muž se uklidnil. Zabloumal do hlubin spánku. Akyl s oddechem jen nechal starce odpočívat.
Noc se byla předlouhá, snad by se zdálo člověku, že nebude mít konce. Prosezené hodiny na pelesti a starostlivost Akyla klimbala samotného, avšak vydržel vzhůru do ranních hodin. Víčka mu div, po neprospané noci, nespadly. Na vráščitou tvář muže dopadaly sluneční paprsky. Akyl zkontroloval tep, měl jej slabý velmi slabý. Odhadoval, že večera se nedožije, ale nechtěl dělat ukvapené závěry.
Ačkoli Akyl již spatřil mnoho mrtvých, ať zabitých jeho rukou či jinou, ač viděl mnoho prolité krve či krve, která lpěla na rukou, nemohl snést pohled na toho nebohého nemohoucího nešťastníka. Vstal od postele a šel se ven nadýchat čerstvého ovzduší. Venku foukal studený nepříjemný vítr ale Akylovi to vůbec nevadilo. Ač nebyl ještě tím, čím býval, otužilost se naštěstí z jeho těla nevytratila. Horký dech od jeho úst tvořil malé obláčky. Sněžilo a vločky mu padaly přímo do obličeje. Ten chladivý pocit na tváři ho uklidňoval. Vzpomněl si na svou milou Lídii. Dal by v tu chvíli vše, aby mohl být teď s ní. Zavřel oči a představoval si jí. Tu, pro něž by i skočil z útesu. Akyl byl vždy hrdý na to, že je Sparťanem ale v tuto chvíli se za to nenáviděl. Přál být si obyčejným prach obyčejným člověkem, který si hoví doma v teple a má svou ženu stále na očích. Čest, hrdinství, statečnost, to pro něj byly vlastnosti, kterých si cenil, o které usiloval. Avšak nyní se nenáviděl. Pomyslel na to, co by se stalo, kdyby desertoval. Zůstal doma se svou milovanou. Aspoň by jej nesoužila ta nejistota. Zdali je zdráva, zdali má vše co potřebuje, zda jeho předtuchy a sny nejsou nějaké neblahé předzvěsti. Nechtěje o tom přemýšlet, si raději představil znovu Lidii, jak ji hladí po její bělounké pokožce, jak nasává její vůni a dotýká se ji rty a dlaněmi. Z té představy byl ještě více zkormoucen. Snažil se sám sebe povzbudit, žel bohu jej napadaly jen samé černé myšlenky.
Vykročil proti větru a šel k nedalekým stromům, které se tyčily majestátně do vrchu. Opřel se kmen a bezduše hleděl do dáli. Vločka po vločce mu usedala na studené tělo. V hlavě mu každou chvíli vytanula myšlenka, jestli se ještě někdy vrátí domů. Stačilo jen málo, ale cit pro povinnost ho tu stále držel. Po těchto mihotajících myšlenkách v hlavě pomalu upadal k dřímotě. Až dočista usnul.
Probral se, až když bylo šero. Nemohl se hnout, jak byl zkřehlý. Štěstí, že se probral vůbec. Tahle nerozvážnost jej mohla stát život, všechna snaha jeho opatrovníka by přišla vniveč. Prokřehlý a promrzlý do morku kostí i s krví ztuhlou v končetinách se stěží dovlekl zpátky do domku. V ohništi hřály jen žhavé uhlíky. V příbytku bylo příjemně teplo, to Akylovi navrátilo opět cit do končetin.
Když náhle vidí, že starý muž se dívá na něho otevřenýma očima. Lapaje dechu ke slovům. Slabost se projevila na jeho hlase. Akylas, aby vyslyšel, čeho muž povídá, musel přiložit ucho k jeho ústům.
„ Víííím, že jsme, eheehehe, neměly příležitostě, abychom se, eheheeh, lépe poznaly, však žádám tě o jediné. Splň mé poslední přání, ničeho jiného si nežádám,“ odmlčel se, aby polknul, neb měl vyprahlo. „ Prosím tě snažně, splň mi mé poslední přání.“
Akyl pozorně naslouchal a odpovědi mu: „ I čeho po mě žádáš, nic není, co bych pro tebe neudělal, neb tys mi dal dar druhého života,“ dořekl a napnul uši, aby zachytil slova starce.
„ Chci, abys mne zpopelnil, eheeheheeh, s tímto domem, nechci žádný hrob, v němž budu uvězněn. I poté, co oheň dokoná svůj účel, vztyč mohylu na památku,“ řekl vše, co chtěl říci i přes silný hluboký kašel, jež ho značně vysiloval. Jeho řeč byla dosti stručná, poněvadž jej každé slovo stálo dost úsilí.