Nehoda

Píp.
...
Píp.
....
Píp.

Všude byla tma. Píp... Píp...Píp... Pořád dokola. Byl to nepříjemný zvuk. Co je to? Pomyslel jsem si. Ten zvuk jsem už někde slyšel, ale teď si absolutně nevzpomenu kde. Kde to vůbec jsem? To na čem ležím není ani tvrdé ani nepříjemné. Je to něco měkkého. V tu chvíli mě do nosu praštil nepříjemný pach. Byl odporný, dotírající. Vrátil se mi čich. Instinktivně jsem se snažil zadržet dech, ale bylo to tak namáhavé. Musel jsem se nadechnout. Nadechl jsem se a zatočila se mi hlava.

Píp.
...
Píp.
....
Píp.

Zase ten zvuk. Už to bylo dost otravné. Nadechl jsem se s očekáváním jestli to tentokrát ustojím. Zase mě do nosu udeřil ten nepříjemný pach. Tentokrát jsem ho poznal. Byl to zápach chlóru. Kde to proboha jsem. Ležel jsem úplně potichu a snažil se něco pochytit. Slyšel jsem šum, ale tlumený. Někde daleko se kdosi pohyboval. Chtěl jsem zakřičet, že jsem tady, ale nevydal jsem ani hlásku. Můj hlas se rozezněl jenom v mé hlavě. Ten křik, ale jakoby ve mně něco aktivoval. Náhle se mnou začalo rozlévat krásné, naplňující teplo. Začal jsem cítit konečky prstů na nohou. Pravá ruka mi začala brnět. Musel jsem tu ležet už pěkně dlouho. Do ruky jakoby se mi zabodávaly tisíce malých jehliček. Bylo to k nevydržení. Chtěl jsem se levou poškrábat. Zvedl jsem ji, ale toho pohybu na mne bylo náhle příliš. Zatočila se mi hlava a znovu jsem ztratil vědomí.

Píp.
...
Píp.
...
Píp.

Zbavte mně toho zvuku někdo! Už je to nesnesitelné. Něco se, ale změnilo. Pohyb. Někdo blízko mě se hýbal. Tady, jsem tady! Pomyslel jsem si, ale z úst mi vyšlo jenom nepatrné zavrčení.
„Doktore. Probral se.“ Oznámil ženský hlas asi metr napravo ode mne.
„Opravdu? No už bylo na čase.“ Odpověděl hrubý, ale ne nepříjemný mužský baryton. „Martine vybuď se. Slyšíš mně? Měl jsi nehodu, jsi v nemocnici. Otevři, prosím, oči.” Když řekl, že jsem v nemocnici, došlo mi odkud znám ten zvuk. Slyšel jsem ho vždycky v seriálech. Byl to jeden z těch přístrojů co udržoval lidi naživu a doktorům oznamoval jak na tom pacient je. Vysvětlovalo to i ten chlór, ale nehodu? Jakou nehodu? Nic si nepamatuji. Slyšel jsem. Cítil jsem vůně a vrátil se mi hmat. Zbývalo otevřít oči. No co je tu doktor takže se mi nemůže nic stát. Všechnu energii jsem soustředil do toho rozlepit víčka od sebe. Trochu se pohnuly a já jsem zase vnímal světlo. Rozmazaně jsem před sebou viděl dvě postavy a obrys pokoje. Doktor se nade mnou sklonil a podíval se na mě zblízka.
„Můžeš mluvit?”
A nechtěl bys toho najednou trochu moc, blbečku?! Pokusil jsem se zakývat hlavou abych mu řekl, že to ode mně nemůže čekat.
„Nic se neboj, to není na škodu, stejně bych ti to nedovolil.” Usmál se a sestra se zachichotala. Aha skvělé, takže já z milionů doktorů dostanu zrovna toho, který bude využívat mojí neschopnosti aby tu balil sestry? Kdo to vlastně je? Asi nějak vycítil na co myslím, protože hned dodal:
„Promiň ještě jsem neřekl kdo jsem, mé jméno je doktor Aleš Šichan a jsem tvůj ošetřující lékař. Měl jsi nehodu, srazilo tě auto, když jsi se rozběhl pomoct u nehody. By jsi tak odhodlaný pomoct, že sis nevšiml jiného auta a vběhl mu do cesty. No nicméně teď už jsi stabilizovaný a až se trochu zotavíš, nevidím důvod, proč by ses nemohl vrátit do normálního života.” Prohlásil a usmál se. „Já už musím jít za dalšími pacienty. Kdybys něco potřeboval tady máš tlačítko na sesternu.” Ukázal někam za moje záda. Proboha na co ten doktor myslí, copak nevidí, že tam nemůžu dosáhnout? Otočil se a otevřel průhledné plastové dveře. To je ten důvod proč byly zvuky takové tlumené. Dveře se zavřely a všude bylo zase ticho. Oči se světlu už přizpůsobily takže jsem se rozhlédl po pokoji. Byly tu už zmiňované velké plastové dveře, přes které bylo částečně vidět někam ven, zbytek byl krytý roletou. Pokoj byl úplně prázdný, takže kromě dveří jsem viděl jenom svoje vlastní nohy. Okno bylo za mými zády. Já jsem chtěl někoho zachránit? Při autonehodě? Nemůžu si vzpomenout na nic co se ten den stalo. Cítil jsem se celý celkově vyčerpaný. Nebudu na to myslet. Teď ne.

Probudil jsem se. Byla tma. A ticho. Ne to ticho, když se dveře zavřely, ale takové to naprosté ticho kdy člověk slyší v uších tiché pískání a slyší i vlastní dech. Před sebou jsem viděl temné obrysy pokoje ve kterém, ale někdo byl.
„Kdo jste?” Zeptal jsem se a můj hlas zněl překvapivě zdravě a silně nato, že jsem ještě před pár hodinami nedokázal mluvit.
„Jsem ta, kterou mají všichni ostatní.” Řekla žena a vystoupila ze stínů. Konečně jsem si ji mohl pořádně prohlédnout. Byla to vysoká žena celá v černém. Její šaty, které vlekla po zemi za sebou byly velmi zvláštní, tam kde by člověk čekal temnou látku se leskl nádherný samet, ale když si ho člověk chtěl prohlédnout změnil se zpátky na nevýraznou černou látku. To samé platilo pro její obličej, když se člověk nesoustředil její obličej byl překrásný, ale když si chtěl třeba šáhnout, žádná jeho část už nevypadala tak jako když se nesoustředil.
„Zdáš se mi?” Zeptal jsem se.
„Jestli si myslíš, že ve snu si člověk zachovává své myšlení i soustředění, pak ano, tohle je sen.”
Sedla si na kraj postele k mým nohám a pozorovala mě.
„Proč jsi tady?” Zeptal jsem se.
„Chci se tě zeptat na pár otázek.”
„Jako například?”
„Nechtěl bys být na místě toho doktora?”
Co je tohle za otázku? Na místě toho trapného doktora?
„Měl bych?” Zareagoval jsem a hned mi došlo jak divnou otázku jsem položil. Samozřejmě, že bych měl chtít. Má snad on polámané nohy? Mám snad já šanci někdy být v takové pohodové práci s takovýma sestřičkama po boku? Taky bych si pacientů nevšímal, tohle mít.
„A je to ještě horší.” Pokračovala. „Jak myslíš, že se teď má ta holka cos ji chtěl zachránit? Teď si vesele běhá dál, zatímco ty tady ležíš. Na jejím těle není ani památka po nějaké nehodě. Žije si dál veselý život zatímco ty jsi poznamenaný napořád.”
Měla pravdu, ve všem. Záviděl jsem jí, že se jí nic nestalo. Záviděl jsem i tomu doktorovi. V tom mě něco napadlo. Bylo to naprosto absurdní a kdyby mě to napadlo za jiné situace asi bych si myslel, že jsem blázen, ale jestli je tohle jenom sen a ta žena jenom výplodem mé fantasie.
„Myslíš si, že jsem Závist?” řekla tiše.
Mlčky jsem přikývl.
„Ano, jsem Závist. To já tě udržuji bdělého, aby ses nenechal napálit jinými, kteří tě pořád klamou. To já ti ukazuji svět takový, jaký opravdu je a ne takový jaký by sis přál. A teď spi. Zítra tě čeká velká zkouška.

Píp.
...
Píp.
...
Píp.

Byl to opravdu jenom sen? Nebo to bylo něco mezi snem a skutečností? Když jsem otevřel oči, pokoj už byl prozářen slunečními paprsky. Podle délky stínů mohlo být tak poledne. Když jsem očima přelétl pokoj nikdo v něm nebyl tak jsem se rozhodl, že zas půjdu spát. Když jsem se, ale podíval pořádně všiml jsem si v rohu nějakou holku, která napůl spala. Chtěl jsem se jí zeptat kdo to je, ale místo hlasu se zase ozvalo pouhé zachraptění. Takže to byl sen, sen ve kterém jsem mohl mluvit a bylo to odděleno od skutečnosti. I to zachraptění však stačilo aby se probrala.
„Ahoj, už jsi vzhůru?” Podívala se na mě a usmála se. Nic krásnějšího jsem v životě neviděl. Tohle se mi stávalo často. Vždycky jsem se zamiloval na první pohled, ale nikdy se mi láska neopětovala. Moje myšlenky se stočily zpátky na toho doktora a jeho snažení před sestřičkou. Znovu mě ovládla závist.
„Jmenuji se Dáša, to pro mně jsi se rozběhl.”
Tahle zpráva ve mně spustila lavinu pocitů. Takže Závist neměla pravdu. Mýlím se i já? Ovlivnila mě? Teď už vím proč jsem pro ni běžel. I když si nic nepamatuju, vím jak to tehdy vypadalo. Určitě jsem někam šel pěšky a ona projela kolem. Stačil mi jeden pohled a já věděl, že na ni jen tak nezapomenu. A pak když se stala ta nehoda jsem vystřelil jako bych celou dobu věděl co se stane. Bez ohledu na následky. Bez pudu sebezáchovy jsem nechtěl nic jiného než jí pomoct. Udělal bych pro ni všechno i když jsem ji vůbec neznal. Z ničeho nic se rozbrečela a já měl chuť brečet s ní. Ne proto, že bych snad litoval sám sebe, ale protože ona semnou nikdy nebude. Za nějakou dobu ji ztratím jako všechno ostatní. To co měli všichni ostatní jenom já ne.
„Nechceš napít?” Zeptala se a já měl pocit, že jsem všechno ztratil. Ne proto, že mi nabídla vodu, ale pro způsob jakým se zeptala. Neměla o mě strach, ptala se z povinnosti. Myslela si, že když si to tady odbude může jít za chvíli domů a zapomenout na mě. Napadlo mě jestli když zas usnu uvidím všechny ženy, které budou vyjadřovat pocity co právě cítím. Závist, Hněv i Zoufalství. Jak asi budou vypadat? Bude mít Hněv šaty rozdrásané a do jejího obličeje nepůjde ani pohlédnout? A jak asi bude vypadat Zoufalství? Žena jejíž tvář bude znázorňovat jak si prožila nejhorší lidské zkoušky? Možná to vypadá divně, ale já se těšil. Radši tam s nimi než tady s ní. Nechal jsem ji vzlykat a usnul.

Byly tam. U nohou mé postele stály tři ženy. Ovšem ani jedna z nich nebyla taková jakou jsem si ji představoval. A ani jedna z nich nebyla Závist. Žena nejvíce vlevo měla na sobě měla jednoduché bílé šaty, které se kroutily a ztrácely tak, že to vypadalo že nikde nekončí. Byla Klidem. Naopak žena napravo byla v jednoduchých šatech, které zakrývaly jen to nejnutnější. Její tvář však poskytovala útěchu, možnost, snahu i dobrý konec. Byla to Naděje. Žena uprostřed na sobě měla šaty z květin. Veselé květy na ní jen hrály, její tvář byla úsměvem. Byla mým Štěstím.
„Ptáš se, kde jsou ty které sis přál?” Začala prostřední. „My jsme jejich opaky, mým opakem je závist, opakem Klidu je Hněv a opakem Zoufalství je Naděje. Přišly jsme ti říct, že tvé úvahy jsou mylné. Nepřišla za tebou protože musela, přišla za tebou protože chtěla. Od prvního okamžiku kdy se dozvěděla, že jsi se pro ni rozběhl tě chtěla vidět. Teď tam s tebou sedí a brečí. Není šťastná, že to přežila, když kvůli ní musí trpět někdo jiný. Já to musím vědět.” A usmála se.
„Není ani klidná, ale toho sis nejspíš už všiml.” Ozvala se zezadu Klid.
„Přijde zkouška. Nedovol abys jí vzal i naději.” Řekla Naděje.
Z toho všeho se mi v hlavě nadělal obrovský zmatek, zalilo mě horko. Komu mám věřit? Závist říkala, že jen ona mi ukazuje skutečnost a ne sny. Ale proč by mi tyhle tři lhaly? Nevím komu mám věřit. Nevím co si mám myslet. Poslední co jsem slyšel než jsem nad sebou ztratil kontrolu bylo Štěstí:
„Zkouška se blíží....“

Píp.
...
Píp.
...
Píp.

Pípání mi už přestalo vadit. Už jsem ho ani nevnímal. Otevřel jsem oči. Pokoj se změnil. Byl jsem jinde. Byl to celé jeden velký sen? Už jsem ztratil pojem o čase. Netušil jsem jak dlouho jsem tam byl. Jak dlouho jsem spal. Cítil jsem obrovské horko. Bylo mi zle. Byl jsem úplně bez energie. Zvedl jsem hlavu a rozhlédl jsem se. Na posteli mi brečela Dáša. Opravdu jí na mě záleželo?. V nohách postele stál doktor a za ním sestra. Ze tváře se mu však vytratil úsměv. Něco se stalo. Něco se stalo semnou. Oba světy se propojily. Kolem postele stály Závist i Štěstí.
„Martine slyšíš mě?“ Začal doktor. „Podcenili jsme tvůj stav, dostal jsi infekci. Šíří se ti teď celým tělem a my se snažíme ji zastavit. Ale ty nám musíš pomoct. Nesmíš to vzdát. Slyšíš mě? Musíš odpočívat, tím nám nejvíc pomůžeš. Zvládneme to” Řekl, jako by chtěl ujistit sám sebe.
Ale já už se rozhodl. Nemám důvod proč bych to měl zvládnout. Věřím Štěstí. Když teď vím, že poprvé v mém životě mi někdo dal šanci, že to nedělal jenom z povinnosti. Jsem hrdý. Nemám důvod něco zvládat. Tahle chvíle je pro mně nejšťastnější v celém mém životě.
„Ne doktore, dosáhl jsem absolutního štěstí. Jak málo stačí člověku aby byl na sebe hrdý“ Poprvé za celou dobu jsem promluvil a samotného mě překvapilo jak silný a jistý můj hlas byl. Doktor na mě nevěřícně zíral, ale já už jsem se soustředil pouze na Štěstí. Dívala se na mě tak jak se rodiče dívají na své malé dítě, které právě vyhrálo nějakou soutěž. Pak se pomalu vyhnula doktorovi a přešla k Zoufalství. Náhle všechno zmizelo a já se v pokoji objevil sám. Už žádné pípání. Bylo ticho. Přede mnou už stála jediná žena. Její šaty tentokrát nic nenaznačovaly, ale její výraz tentokrát vystihoval vše.
Smíření.