Bílé polštářky

Ticho, klid. Bílá místnost bez oken, polštářovaná stěna. Vše odhlučněno, totálně zabezpečeno, nehrozí žádné nebezpečí. On sedí a přemítá. Je mu dobře, je klidný. Nic se neděje. Hledí do těch malých knoflíčků a vším si je jistý. Každý den vypadá stejně, dokonalá rutina. Už dávno přestal počítat čas. Neví ani kolik je hodin, je v zajetí vlastních myšlenek. Najednou ten známý pocit. V mysli mu blesknou ony vzpomínky. Něco, co už kdysi viděl. Obrazy se míhají rychle, ale jsou neznatelné. On rychle mrká a stěží dýchá. Všechno se stupňuje, místnost jde do fialova. Pak to přijde.
"CO CHCEŠ, KDO SEŠ, PROČ NEODEJDEŠ, VYBĚHNI, UTEČ, CO POTŘEBUJEŠ, LEŽ !!! JEN KLIDNĚ LEŽ, AAAAAA! AAAAAAA," křičí bezbarvým hlasem.
Polstrované dveře se rozrazí a do místnosti vběhne zřízenec. "No tak, no tak, co se děje pane Čápka??" KARLE DĚLEJ, už ho to zas bere!"
On je nevnímá. Frenetickým, strojovým pohybem se kolébá dopředu a dozadu sedící v koutě polštářové stěny. "CO CHCEŠ, KDO SEŠ, PROČ NEODEJDEŠ, CO POTŘEBUJEŠ..." Řve a panenky mu kmitají ze strany na stranu. Oči se mu obracejí dovnitř hlavy a to vyvolává ve zřízenci příšernou úzkost. Chytá se za SVOJE oči a polhcuje ho naprostá křeč. Kleká si na podlahu a CÍTÍ Adamovy oči ve svém mozku. "KARLE AŤ TOHO NECHÁ, KARLE PŘIBĚHNI, DĚLEJ!! KARLE..

Ticho, klid. Bílá místnost bez oken, polštářovaná stěna. On sedí a je zmatený. To co teď viděl... stalo se to vůbec? Je vůbec tam, kde má pocit, že je? Stalo se VŮBEC někdy NĚCO?? Stěna ho drtí, ruce má sevřené. Nesmí si to tak brát, musí být normální... začne se houpat a pomalu šeptat...
"Co chceš, kdo seš... proč neodejdeš, vyběhni, uteč...."