Student v dešti

Slunce se schovalo za černé mraky a neukázalo se už pěkných pár dní. Radost z jara a prvních hřejících paprsků vystřídaly zamračené tváře. Vrkání holubů nahradilo bubnování deště. Namísto světla mě budí vítr bouchající do oken. A dobrá nálada zalezla do sklepa.

Smích je slyšet málokde, nejčastěji v nějakém přihlouplém sitcomu, kterým si zrovna krátím dlouhou chvíli. Nechce se mi vylézt z postele. Jen si uvařit čaj a zpět do peřin. Ve snech neprší. Ve snech nefouká vítr. Ve snech svítí slunce a nemusím v nich do školy, jen si tak jezdím po řece na kánoi a je mi krásně. A telefon mi opět přehrává tu otravnou melodii, která mi napovídá, že je čas vstávat. A cvičit. Rozvahy a výsledovky.

Ve škole spí na přednáškách ještě více lidí než obvykle. Přednášející probíraná látka také očividně nebaví, vypráví ji už po sté. Pomalým a tichým hlasem odříkává za dlouhá léta dokonale nacvičený monolog pro hrstku bdících. Ani ti nedávají pozor. Kluci hrají počítačové hry a holky si do sešitu kreslí srdíčka propíchnutá šípem. Všichni zívají.

Cesta ze školy je dlouhá, ačkoliv měří jen 200 metrů. Tvář mi bičují kapky deště připomínající ledovou tříšť. Kolem plují dřívka od nanuků, kterými jsme před týdnem vítali slunečné dny. První jarní květiny leží rozšlapané v blátě. Na chodníku, kde ještě nedávno seděl zamilovaný pár, se válí už jen mokrý vajgl.

Na koleji není co dělat, ale je tam teplo. Uvařím si další hrnek s čajem a koukám z okna přes chaotickou mapu tvořenou stékajícími kapkami. Koukám do dálky a vyhlížím, který mrak získá zlatý lem, za kterým mrakem vysvitne slunce. Za kterým mrakem se objevíš?