Kat

Špalek a sekera - to je mé řemeslo. A byť se jí oháním denně, ruce mé jsou zdravé, ale duše? Co má duše?
Ta je na třísky. Nejsem dřevorubec ani řezník. Jsem kat. Živím se popravami. Má práce je během zlomku vteřiny
ukončit to, co příroda tvořila desítky let. Poslední dobou mám ale ze svého řemesla strach. Ne z lidí, že bych
se jim příčil pro to, co dělám. Konec konců mám při obřadu na hlavě kuklu, aby nikdo neznal mou tvář. Přesto
někdy slyším, jak si lidé šeptají, že jsem ten, jenž vraždí pod záštitou vlády nevinné. A o to jde. Nemyslím
drby veřejnosti, ale ty lidi kteří nespáchali zločin. Pomalu stárnu a blíží se den, kdy přijdu před boží soud.
A jak to obhájím? Jak vysvětlím, že jsem to měl v popisu práce? Pochopí to Bůh? Toho se bojím. Jsem jen člověk,
mám manželku a dvě dospělé děti, musím jim nějak vydělat na chléb. Špalek a sekera - to je mé řemeslo. Nikdo by
mi to nevěřil, ale někdy v noci mě přepadá pláč pro ty, kteří už ode mne neodešli. Nechci to přenášet na vás a
proto nebudu líčit podrobnosti, aby jste si neudělali k nikomu z těch mrtvých osobní vztah. Ale jak to vysvětlím
Bohovi? Jsem jen popravčí a nemám moc soudce, abych jiné, byť neprávem obvinil a též nemohu nevinné ospravedlnit,
smím jen mávnout sekerou. Říkám jen. Je to směšné. Vždyť ani obvinění, ani odsouzení nejsou tak důležité jako
poprava. Říkám, má duše je rozedraná a ze svědomí mi zbyly jen polosuché cáry. A jestli mě Bůh potrestá, skončím
stejně jako ti odsouzení, kteří nic neprovedli. Plním jen to, co mi přikážou. A já se ptám, je to správné?
Ale kdybych tak neučil jsem vinen. Vždyť je to jedno co udělám, není cesty zpátky. Vždy budu vinen, porušit rozkaz
krále je zločin, ale zabíjet mi nepřísluší. Jde jen o to, kdo mě odsoudí. Bůh nebo král? Špalek a sekera - to je mé řemeslo.