Vánoční

Ticho. Zpomalený dech. Ještě se večeří, ale to už jen někteří opozdilci. Děti ťukají netrpělivě do stolu. Poslední vteřiny klapou na hodinách. Nesou s sebou pocit ještě větší nervozity. Teď už konečně všechny příbory leží nečinně na stole. A z ticha se začne prořezávat k uším všech přítomných KONEČNĚ ten krásný zvuk. „Cink, cink. Cink, cink.“ Nejmenší ve zlomku okamžiku opustí svá dosavadní místa a vydají se vstříc chvilkovému dobrodružství. Zbytek umírněných nadšenců se pomalu zvedá od stolu. Když přijdou, roztomilé ratolesti si nemilosrdně rozhazují své dárky jako míče. Po rozdání dárků si všichni sednou a baví se. Kdo ví, třeba vytáhnou kytaru, zahřejí klavír, pustí kazetu nebo si jen tak zpívají koledy. Třeba si sednou do kruhu, vesele se smějí vánočním příhodám, které je potkaly. Nebo jdou ven pokochat se nádhernou krajinou plnou klidu a míru. S pocitem, který člověk zažije jen jedenkrát v roce, v tento čas. Je jedno, jak stráví tento večer. Hukot větru mrazící v zádech a vločky vznášející se volně jako holubice z nebe dodávají nádech idylky třeba i opuštěnému stromu v parku. Skomírajícímu světlu lampy. A každému na obličeji rozehrají symfonii radosti, úsměvu a spokojenosti.