Králíček

„Jů, mami. Koukej, co tam je. Velikonoční zajíček. Ten je sladkej.“ Rozlehl se hlas, plný radosti, po pokoji. Nemohla jsem jinak než se smát. Jsou tu Velikonoce. Není to svátek jako třeba Vánoce nebo Silvestr. Je to něco úplně jiného. Něco, co já jsem možná ztratila. Je to jako šestý smysl. Všechny zvířátka to cítí, tráva, stromy, vody i mraky. Děti. I můj malý chlapeček to cítí. Můj malý Kryštůfek. „Mami, mami! Rychle poběž. Musíme si ho pohladit. To budou všichni koukat, až jim to řeknu. Víš, že ještě nikdo neviděl ježíška ani velikonočního zajíčka? Já už jo. Mami, už jsi někdy viděla Velikonočního zajíčka?“ Zatahal mě za rukáv. „Jsi první.“ Usmála jsem se. V malých důvěřivých očičkách se začali lesknout pohárky vzrušení, plnící se až po okraj. Rychle se rozběhl ke dveřím. Své drobné tělíčko zahodil jako hadrovou panenku k zemi aby už, už mohl natáhnout ručičku tomu, pro něj jedinečnému, balíčku s kožíškem jemnějším než bělostné mraky. Místnost na jednu kraťoučkou vteřinu naplnila nedočkavost. Každý kdo by tu byl, cítil by otázku dítěte. Co když tam nebude? Co když uteče? Co když se ho nelze dotknout? Okamžitě však přišla úleva, když nastala ten kýžený okamžik, kdy se dětská zvědavost nechala upokojit. „Líbí se ti?“ Zeptala jsem se tiše kráčejíc tím samým směrem. „Moc, maminko. Moc, moc, moc, moc. To je ten nejkrásnější králíček na světě. Táááákhle krásnej.“ Rozpřáhl ručičky na znak velikosti své rozjařenosti. „A líbilo by se ti, kdyby mohl zůstat s námi?“ Pokračovala jsem a zakusila trochu toho dobrodružství, když jsem rukou přejela po králiččí hlavičce. „Zůstat? Jů…“ Vyskočil nadšeně, ale hned zase klesl smutně dolů. „Copak se stalo?“ pohladila jsem Kryštůfka po hlavě. „Nemůžeme si ho nechat.“ Řekl rázně, našpulil pusinku, nafoukl tvářičky a zadíval se do podlahy. „A pročpak ne?“ Nechápala jsem. „Musí k sousedům. A ke kamarádům. A ke všem. Nikdo ještě králíčka neviděl. Já nechci ho vidět sám. Nebo nikdo nechce vidět králíčka?“ Otočil se na mě s nadějí v očích. Na chvilku mě bodlo u srdce, když jsem ho musela zklamat. „Chtějí. Určitě chtějí.“ Zase spustil smutně zrajme koberci. Vzala jsem ho do náruče a hladila ho po hlavičce. „Ty muj malej truhlíku, všichni chtějí vidět králíčka, ale každý má svého. Ke každému chodí jiný králíček, víš? My máme tohohle. A když budeme chtít, můžeme si ho tu nechat.“ Na chvíli jsem ho uklidnila. Nečekala jsem však, že by to bylo tak jednoduché. „Ale on chce běhat venku. Víš mami, jak já si rád hraju venku? On si taky chce hrát venku. Určitě nechce bejt zavřenej.“ Zakňoural. Musela jsem se usmát. „Tak já ti něco povím, chceš? Králíček si určitě chce hrát venku. Ale zároveň má rád dětičky jako jsi ty. A když mu dáš dost lásky a pomůžeš mi se o něj starat, aby viděl, že ti na něm opravdu záleží, určitě mu to venku chybět nebude. A vždyť ho můžeš brát sebou ven až půjdeš s kamarády. Samozřejmě by to chtělo, aby k tobě chodil když na něj zavoláš, ale když ho budeš mít rád, určitě ti to oplatí a bude se tě držet jako klíště.“ Políbila jsem ho na čelo. „Ale to mi ho budete muset vykroutit.“ Poskočil radostně a už zase klečel před košem s králíčkem. „Takže si ho necháme?“ Zkusila jsem nenápadný tón. „Jo. Necháme.“ Zapištěl, že to snad museli slyšet i v okolních budovách. „A jak se bude jmenovat?“ Napadlo mě. „Co třeba malej Kryštůfek?“ Kryštůfek se zamračil. „Ne, to ne. Co třeba…“ Udělal grimasu, jako dělají kreslené postavičky když hluboce přemýšlejí, „třeba Matěj.“ Vyřkl vítězoslavně verdikt. „Matýsek. To je hezké jméno. Ty si prostě šikovném kluk, viď?“ Skočil mi na záda. „Tatínek říká, že jsem po mamince.“ Stáhla jsem ho k sobě. „Pamatuješ si ještě tu písničku o králíčkovi?“ Mrkla jsem na něj s náznakem šibalství. Napřímil záda, „Jasně. Přiskákal k nám králíček a nesl mnoho radosti…“ začal zpívat. Zpíval tak krásně, že si člověk připadal, jako by ho někdo hladil hřejivým vánkem po duši. Tak krásně, že by to rozněžnělo snad i zlého obra. Velikonoce jsou prostě svátek novuzrození, radosti, veselí, něco jako jiné pojmenování pro roztomilost a vznešenost. A díky mému Kryštůfkovi a teď už i Matýskovi jsou pro mě dar, který zahřeje u srdíčka. Zkrátka jako každý jiný den.