Pod maskou pláč

Bylo jaro.
A bylo tam plno slunce. Všude nastavovalo svou vlídnou a hřejivou tvář. Odhalovalo se - i když jen pro ty, kteří se nebáli koukat vysoko nad sebe, kteří se nebáli výšek a pádů. To byli ti, kteří se nebáli odhalit svou tvář a sejmout Masku, co se nebáli říct, co cítí.
Maska - symbol lidské opatrnosti, ta která kradla lidské tváři veškeré emoce a výrazy, symbol dokonalosti a nezničitelnosti. Jediné, co Maska nemohla skrýt byly lidské oči - byly tak podivně živé v porovnání s bezvýraznou tváří Masky. Byl to ŽIVÝ cit.
Bylo jaro.
A bylo tam plno slunce a nikdo k němu nevzhlížel a nikdo nesejmul Masku.
*
V osamnělém parku seděla mladá dívka a zírala před sebe. Procházel kolem ní stařec. Nohou zaškobrtl o kámen na nerovné pěšince a klesl na kolena. Dívka dál netečně zírala před sebe. Nepohla očima.
Stařec se na ní chvíli zadíval, když se napřímil.
"Stalo se Vám něco?" zeptal se a snažil se, aby to neznělo jízlivě.
"Nic," odpověděla dívka roztřeseným hlasem.
Stařec přikývl. Odcházel.
Dívka se za ním ohlédla. Zachovala se správně? Cítila, že ne... Náznak citu? Snad, ale ona se snažila být... dokonalou?... nezávislou? Sama přesně nevěděla, kam se její život ubírá. Věděla jen, že necítit je dobré. Necítit je správné.
Věřila tomu.
Doufala v to.
V očích pocítila cosi vlhkého. Nemilosrdně to setřela.
*
Muž seděl v opuštěné nádražní hale.
Snažil se nemyslet.
Nemyslet na svou ženu, která před několika hodinami zemřela. Cítil v obličeji podivnou křeč. Cítil neustálé bodání tam uvnitř... v hrudi - je to vůbec možné?
Z očí mu začalo stékat cosi mokrého. Bylo to slané. Nechal to téct, cítil, že mu pomáhá tu palčivou bolest v hrudi snášet lépe.
"Pane, stalo se vám něco?" Muž pohlédl na ženu s dítětem, která stála nad ním.
"Ne," odpověděl přidušeně.
Žena kývla a odešla.
*
Chlapec seděl na kamenné zídce.
Masku neměl.
Neměl pocit, že by ji teď měl potřebovat.
Přemýšlel nad tím, co se s ním stane dál. Opustila ho láska. Začínal mít pocit, že už nikdy nebude schopen milovat.
Díval se do tváře všem dnům, co přijdou. Byla na nich jeho krev. Ale nebyl to on, kdo krvácel. Byla to jeho dívka, která by pro něj plakala. Ale on se tu cítil podivně cize. Nepatřil do tohoto světa.

Cítil, že pláče. Znal ten pocit příliš dobře.
Nesnažil se teď jednat proti svým pocitům.
Pouze seskočil z kamenné zídky a nasadil si na tvář Masku.

*
Bylo jaro.
A jediné, co bylo na člověku opravdové byly oči. Dávaly nahlédnout do lidské duše, do lidských pocitů.
Čím se stal člověk? A čím se staly jejich pocity? Byl dokonalejší? Nebo se stal více osamoceným a zranitelným?

Dokáže člověk zapřít své pocity?