Vyprávění od moře

Dívala se dolů... tvářila se, jako by ji déšť odebral city z duše... Tvářila se, jako by jí někdo ukradl část jejího světa...
Ano, téměř celou polovinu jí někdo ukradl. Ne jen tak někdo... Byla to ona sama. To ona si ukradla polovinu své duše a všechny její emoce. Proto byla chvíli šťastná, chvíli smutná a chvíli - chvíli necítila nic...

Dívala se dolů... Tvářila se, jako by se vůbec nic nedělo... Bylo jí to jedno, bylo jí jedno, jak se jmenuje a bylo jí jedno, kde stojí a kam nejspíš skočí...

Ano, chce skočit, protože jí to nevadí, ale stejně tak jí nevadí žít. Ne zrovna teď. Její vykradené já bylo tak osamělé a bezcitné...

,,Z jakého důvodu tu jsi?"
,,Možná chci skočit," odpověděla si ,,ale je mi to celkem jedno."
,,Bála ses mě nekdy?" sama sebe se zeptala.
,,Ano, ze začátku, ale už jsem si zvykla na tvou přítomnost."
,,Nechci abys skočila."
,,Ale já chci... vím, že tobě se to nelíbí, mě totiž taky ne, ale..." zastavila se, nedokázala odpovědět svému druhému já
,,ale?"
,,..."
,,Jsi slaboch" Řekla si...
,,Já vím,..."

Zvedla se a odešla...

Druhého dne...

Ta samá osoba, jiná duše...
Dívala se dolů, jako kdyby se jí zalíbily vlny tříštící o skaliska tam pod ní. A lekla se každého, větru který se jí opřel do zad... Stála tam při sobě a nadávala si...
,,Měla jsem včera skočit," vyhrkla ,,neměla si mě přemlouvat, hlupačko"
,,To ty si neschopná!"
,,Mlč! nehodlám poslouchat tvoje nadávky."
...
...

Po třech týdnech...

Dívala se dolů... Znovu a znovu, jako by jí bylo jedno kam se dívá... Už jen seděla. Vlny jí přišly stále stejně smutné, protože kdykoli se odrazily od skalisek, vymrštily tisíce kapek, jako tisíce slz.
Nemluvila. Nemluvila s ní, ani se sebou. Nenáviděla se. Nerozeznala sen od života a život od snu... Nedokázala si vzpomenout, co se jí zdálo a co byla realita.

Prostě to nepoznala...

Vítr se jí opíral do zad. Byla otupělá svýmy smysly, její oči byly bez odlesku. Tisíce a tisíce kapek dopadalo na její tvář. Voda narážela do stěn tak prudce, že vyprskly jako sobka neskutečně vysoko. Přišla těžká vychřice. Věděla, že nadešla ona chvíle.

Stoupla si.

Roztáhla ruce a její čas -

- byl u konce...

(NORMÁLNĚ POVÍDKY NEPÍŠU, PROTOŽE K NIM NEMÁM CIT A NEUMÍM VYJÁDŘIT TO, CO CHCI NAPSAT. TOTO JE VYJÍMKA A ASI NA HODNĚ DLOUHO, ALE TAKY TŘEBA JEN NA PÁR TÝDNŮ...)