Pro tento okamžik

Ležela v posteli. Slunce pomalu vylézalo ven, první paprsky prosvětlovali její zlaté záclony. Ležela v posteli, schoulená v růžku, ruku nataženou přes zbytek postele.
Ležela v posteli, věděla, že je sama. Přesto se dlaní dotýkala těch jemných záhybů prostěradla v místech, kde lehával její vytoužený. Postupně už se probírala k vědomí, prsty sjela o kousek níž.
Cítila to místo. Přesně tam jí předchozí noc několikrát dobýval a podmaňoval si jí, probouzel v ní oheň, který držel nekonečné okamžiky jen pod svou vládou, aby jí nakonec zcela ovládnul.
Sevřela dlaň. Z látky prostěradla se vytvořil varhánek. Ještě teď v ní sílil žár té noci. Byla už probuzená, ale neotevřela oči. Věděla proč.
Postel byla prázdná.
Vybavovala si ty poslední okamžiky. Když mu pak lapená ležela v náručí, jejich srdce pulzovala stále ještě v divokém tempu. Ležela mu v náručí, a dýchala jenom pro tu chvíli. Pro tu chvíli, kdy si patřili. Vracela to zpátky...
Otevřela oči. Nadechla se. Cítila ho všude kolem sebe.
Věděla, že tu je. Ale místnost byla prázdná.
A pak se objevil. Nádherný, tak, jak si ho tolikrát představovala. Vysoký, štíhlý, v elegantním obleku, který doplňoval rebelsky rozpuštěnými vlasy, staženými nad čelem jen černou látkovou čelenkou.
Přišel k ní a naokamžik se na ní zadíval. Ten okamžik měl cenu milionů let. Pak se sehnul a pomalu se k ní přibližoval.
Věděla co přijde. Tolikrát si to spolu představovali.
Přiblížil se k ní, čela už se skoro dotýkala. Znovu se jí podíval do očí. Ona je přivřela.
Než ji políbil, stačilo její rty ještě opustil slovo "blíž..".
Věděla, že je zpátky. Pak už jen cítila tu nekonečnost, která se dotýkala jejích rtů, tu vražednou závislost, štěstí, o kterém si myslela, že jí opustilo. Byl zpátky.
Ale když otevřela oči... On tam nebyl.
Ležela schoulená v rohu postele, ruku nataženou přes celou její délku.