Disco

Nechápal, jak se tím ti lidé mohli bavit, vždyť ta hudba byla příšerná nervy drásající nekonečná změť zvuků v nesnesitelné hlasitosti. Alespoň on to tak vnímal, vůbec tam neměl chodit, už od začátku toho zatraceně moc litoval. Všude bylo plno lidí, o to hůř, že většina z nich byla opilá, vzduch se nedal dýchat, bylo tam příšerné horko a on tohle prostředí zkrátka nedokázal vystát. Byl tam asi jediný, kdo se dobře nebavil, ale bylo se vůbec z čeho radovat? Podle něj ne a to ho štvalo, nepatřil tam, ale sám nevěděl kam vlastně patří, asi nikam, říkal si. Už si nebyl jistý vůbec ničím, bylo to k zbláznění, tak se sebral a šel pryč. Nevěděl kam jde ani proč tam jde, chtěl jen za každou cenu být pryč z toho místa. Lamentoval nad tím, co je zač, proč není jako ostatní, proč se nedokáže jen tak radovat, tak jako oni. Proč není raději někým jiným? Utíkal před vším, před lidmi, před sebou. Šel dlouho, ale nedokázal nikde najít ani zrnko klidu. Přemýšlel o tom, jaké by to bylo být něčím jiným, nebýt tak člověk. Co třeba být upír a sát z těch lidí krev? Lákavá představa, pomyslel si nebo třeba támhletím psem, na toho se nikdo nedokáže ani zamračit, všichni ho mají rádi, prostě proto, že je to pes, byl přesvědčen, že i ten psí život by byl lepší než ten co právě má. Chtěl být někým jiným, chtěl zmizet a nikdy se neobjevit, chtěl dokonce, aby ho nějaké auto jen tak přejelo, chtěl konec. A přitom ho v kontrastu k tomu všemu dokázal fascinovat proud vody v řece, stejně tak i hvězdy na nebi nebo mohutné větvě stromů, ale na ty lidi okolo si zvyknout nedokázal. A to jich tu noc potkal skutečně dost, jednoho podivína tmavší pleti, který mu učinil štědrou nabídku, že mu prodá nějaké to piko a poté, co vysledoval v jeho tváři jasný nezájem, poskytl další úžasnou nabídku, že smění jeden dolar za 20 korun. Další kolemjdoucí mu řekl „baf“ a milion turistů do něj hustili miliony řečí. Chtěl křičet nebo zešílet, ale na to už nebyla síla a jak se tak dál potácel ve 4 ráno domů, tak bylo už vlastně 5, protože času už taky hráblo nebo co. A právě v tu dobu vyťukával tuhle povídku, protože věděl, že dokud bude psát, tak ještě nespí. Naštěstí ho ptáci povzbuzovali svým ranním zpěvem, aby došel domů. Věděl kam jde, ale nevěděl ani v nejmenším, proč.