Anděl 1/2

V očích měla slzy a vzhlížela k oblakům, které po zemi sypaly chladný sníh. Vločky, jenž pomalu klesaly, jí připomínaly ji. Neboť i ona dnes klesla. Místo kde se nacházela pro ní bylo nové a neznámé. Zasloužila si za své činy samotné peklo? Gabriel vždy říkal, že každý člověk si musí projít peklem na Zemi, aby mohl přijmout království nebeské, na které se již v dnešních dobách skoro zapomnělo. Ale proč i ona musela sdílet bolest lidí? Za co byla poslána na Zem? V hlavě měla samé otázky, z očí se jí linuly slzy, které pomalu stékaly po bledé tváři. Její světlé vlasy, jenž sahaly až po pas, jakoby její spoře oděné tělo kryly před zimou. Seděla schoulená ve sněhu. A kousek od ní za malým lesíkem svítilo v temnotě noci malé město, na které však neměla ani pomyšlení. Snažila se teď pochopit, proč ona a proč tady? Ale otázka na její odpověď nepřicházela. Opatrně se zvedla a její kroky zamířily k městu, procházela lesem a na jeho konci zůstala stát. Její oči směřovaly do závěje sněhu několik metrů před ní. Ze sněhu vyčuhovala ruky, která si pohrávala s padajícím sněhem. Najednou se ale ze závěje sněhu zdvihl člověk, jeho pohled se upřel na dívku stojící vedle staré lípy. Ta ucouvla a skryla se za strom, jenž jí v tu chvíli nabídl ochranu před tím pohledem. Mladý muž se zvedl, nevěděl zda se mu to vše jen nezdálo. Sněhobílá bytost skrývající se za stromem se začala třást, vždyť pokud je Země opravdu peklem, kdo jsou pak její obyvatelé? Mladík přistoupil až ke staré lípě a opatrně se o strom zapřel, aby se za něj mohl podívat. Nikde nikdo nebyl. Jen smrčky stojící opodál se roztřásly, to jak jimi dívka proběhla. Seběhla stráň a zamířila k městu. Modré oči mladého muže jí s překvapením pozorovaly.

"Počkej." vydal ze sebe a po chvilce se také rozeběhl k městu. Díky stopám ve sněhu přesně věděl, kam dívka směřuje.

Ulice byly tiché a prázdné, dívka proběhla jednou z nich a skryla se za domem. Její oči pátraly beznadějně po okolí, v tom jí upoutal kříž, který se tyčil do výšky. Vydala se tedy k němu.Proběhla úzkou uličkou, ve které se zastavila. Z dálky se ozývaly kroky neboť mladík ji stále pronásledoval. Když se objevil na konci ulice, rozeběhla se bytost směrem ke kostelu, který byl kousek od ní. Chytla za mohutnou kliku a zatáhla. Vchod pro ní však zůstal uzavřený. Párkrát se dveřmi ještě zacloumala, ale ty nejevily známky ochoty. Ani se nepohnuly. Kroky najednou utichly. Dívka se nechtěla otáčet, věděla, že člověk, jenž jí pronásledoval stojí hned za ní. Opřela se hlavou o dveře kostela a pomalu se sesula na kolena. Mladý muž udělal další dva kroky k ní. Dívka se pomalu otočila, její tvář kryly dlouhé světlé vlasy a její modré oči pozorovaly každý jeho pohyb.

"Já ti neublížím." řekl klidným hlasem a natáhl k ní ruku, neznámá dívka se však přitiskla ještě blíž k budově. Mladík si sundal rukavice, které položil opatrně na zem. Přiblížil se, už však nic neříkal, jen pozoroval bytost, která se choulila před kostelem. Najednou se však zarazil. Už na louce si všiml něčeho divného a teď to viděl znovu. Bíle perutě, které obepínaly dívku a chránily před mrazem.

"Anděl." zašeptal tiše a přiblížil se. V tom se jedno křídlo pohnulo a zarazilo přímo před jeho hrudí. Dívka tím poznala, že jí vidí, takovou jaká opravdu je. Jeho ruka se opatrně dotkla bílých perutí, anděl sebou jemně cukl. Jeho křídlo však zůstalo natažené, aby udržel vzdálenost mezi sebou a tím člověkem. To mu ale nezabránilo se přiblížit. Klikl si přímo před tu zvláštní bytost a dotkl se její ledové tváře, viděl v jejích očích strach.

"Neboj se. Já ti opravdu neublížím." jeho oči se usmívaly, a tak mu drobná okřídlená bytost, tolik připomínající krásnou mladou ženu, uvěřila a z jejích hlubokých modrých očí se vytratil strach.

Mladík si rozepnul zimní bundu a přehodil jí mladé dívce přes ramena, ta první jen vyděšeně koukala, co se stane. Její křídla jakoby pronikla zimním oděvem, který příjemně hřál. Pak k ní natáhl ruku a dívka se jí chytla. Pomohl jí postavit se a vzal ji do náruče.

Cestou, kterou se vydal, nikoho nepotkali, bylo už pozdě a chlad se člověku zarýval hluboko do těla. Za chvilku se zastavil u staršího domu, opatrně vešel otevřenou bránou a postavil dívku zpět na zem. Odemkl a ťuknul do dveří, které se se zaskřípáním otevřely.

"Prosím." mávl směrem do chladné chodby "No dobrá." usmál se a vešel první, bytost ho pomalu následovala. Její oči s údivem zkoumaly okolí. Chodbou se rozlilo světlo. Mladý muž ji dovedl až do posledního patra, do podkroví. Ve dveřích, jenž otevřel, je přivítalo příjemné teplo. Dívka neskrývala svou zvědavost. Mladík ji obešel a zamířil do kuchyně. Kde vytáhl dva hrnky, neboť měl v úmyslu udělat čaj. Dívka vykoukla zpoza dveří a pozorovala jeho činnost. Když se ohlédl, skryla se zpět za zeď. Její kroky zamířily do obývacího pokoje, všechno pro ni bylo tak zajímavé, neboť se s tím ještě nesetkala. Na konferenčním stolku ležel bílý popsaný papír, který její oči zaujal. Nebylo však hezké, to co sděloval. Neboť autor toho dopisu, zde zvěstoval svou vlastní smrt. Seděla tichounce u hřejícího topení a v rukou žmoulala ten dopis, její oči a duše pro ten kus papíru plakaly. "Je tento svět opravdu tak zlý?" ptala se sama sebe. Když vešel do pokoje ten člověk, kterého potkala, a který tento dopis psal. Její oči byly plné otázek, chtěla slyšet vysvětlení, proč to napsal? On se jen provinile podíval na kus papíru a do jejích očí.

"To už bych nebral vážně." oznámil, aniž by se zeptala. A přisunul k ní hrnek s čajem.

Večer ubíhal a anděl nepromluvil ani slovo, jakoby mladík rozuměl každému jeho pohledu.

Najednou se ale mladý muž zarazil: "Jak se jmenuješ?" optal se, pro přiblížení zdůraznil své jméno. "Já, sem David." ukázal na sebe a dívka se usmála. Bylo to poprvé, co slyšel její hlas.

"Talia." ukázala na sebe. Její hlas byl velmi jemný, možná trošku vyšší, ale uklidňující.

***

Druhý den, již brzy ráno, seděla Talia u střešního okna a pozorovala okolí, jenž pokrýval sníh. Byl to krásný pohled, slunce vykukovalo z protrhaného mračna za kopcem a všude se sypal ten bílý prášek.

"Dobré ráno." pozdravil ji David, když si ji všiml, ona však nepřehlédla, že se trápí, i když se jeho tvář usmívala, oči zůstaly chladné a plné samoty. Talia se jen usmála a upřela svůj pohled znovu ven. Kousek od domu stála mladá dívka, přímo v prostředku prázdné ulice a stejně jako Talia, pozorovala padající sníh, který se jí zaplétal do dlouhých světle hnědých vlasů. Její oči se leskly stejně nešťastně jako oči Davida.

"Hodní lidé by neměli umírat." zašeptala Talia tiše a David, který byl na odchodu se zastavil. Nakonec ale bez slova odešel, neboť stále cítil vinu, kvůli dopisu jenž psal.