Zpět do jistoty.

Seděla na cestě schoulená do klubíčka, na tvářích zaschlý písek co rozmazaly slzy a v očích vyčerpání. Poušť nebyla horká, pustá však a prašná; cesta oběma konci mizela kdesi v dáli; tam, kde jsou lepší krajiny pro bytí. Modré slunce svými paprsky tančilo po písku a bílém kamení, ale potřebnou sílu pro cestu dál nedávalo... problém však byl mnohem hlubší, než jen znovu vykročit. Neví kam. Ačkoli cesta tu je. Pokračovat, odkud přišla, za karavanou kdesi daleko před ní, ke které neví, jestli úplně patří, ale kde jí bylo dobře; nebo dál zkoušet čekat na osobu, která zůstala někde vzadu, která je jí blízká, ale stále nepřichází? Je možné, že už ani nepřijde; třeba nemá důvod; možná zapomněl, nebo snad zemřel. V poušti tak nečekaný déšť rozpustil slunce svými závoji a cestou vedl blátivé potůčky... věděla, že se musí rozhodnout, nezůstávat v tomto místě; však její rozpolcené srdce nedovolilo pohnout se z místa. Deset kroků jedním směrem, pak zase zpátky; čas utíká a obloha se čistí, zatemňuje v sametovou klenbu, už jen hvězdy naplňují duši děsem z ohromnosti vzdáleností, jimiž se od člověka oddělují. Jestli nepřijde, karavana mě bude muset donutit jít; a snad i nést. Každý můj dobrovolný krok bude v té chvíli nesmírně bolestivý pro ztrátu druhého; donucení však úlevou.

Nevěděla, jak dlouho spala. Zdál se jí sen, v němž za obzorem slyšela hluk ze vzdálených měst a viděla jejich světla; minulost nabývala obludných a nesmyslných rozměrů, nebo naopak směšně scvrklých, rozpadajících se na malé kousíčky. Probudily ji tiché, sotva slyšitelné kroky něčeho velikého, tak měkce našlapující v písku, jak by tu byla tráva ze vzdálených lesů starých domovů. Byl to veliký lev. Tmavá silueta se pohybovala proti noční obloze a překvapivě z něj nepociťovala strach, který by v takové chvíli čekala. Pak pocítila snad jemnost samu a ocitla se na jeho hřbetě, hlavu položenou v hebké hřívě. A lev ji nesl cestou, kterou neznala.

Minulost byla pryč; však znovu se s ní setkáš v lásce a pravdě; ve stanovený čas.