Anežka a šípy VII.

...Sedla jsem si a hodila jsem batoh s tím vším dozadu. Srazil se s jeho batohem, ze kterého vyčníval ručník. Hej, počkat, jak to mohl vědět?


„Jaks věděl, že půjdeme k jezeru?“ zeptala jsem se ho.
„Dalo se to čekat, co v takovém horku chceš jiného dělat.“ usmál se. No možná má pravdu.

Zanedlouho jsme byli na místě. Převlíkli jsme se do plavek. Celé odpoledne jsme se jen váleli na břehu, povídali si, hráli beach, plavali, cákali na sebe. Bylo mi s ním moc dobře. Ke konci odpoledne jsme se už kolem jezera procházeli zásadně ruku v ruce a na břehu jsme už taky neleželi jako dva kvádry betonu. Myslím, že kdyby někde kolem byla sláma, chytla by od jisker, které mezi námi přeskakovali. Myslím, že jediné místo na mém těle, kde by se nenašli jeho otisky by byla ta místa, která byla kryta mými plavkami. Dvojdílnými, jak jinak. Max je prostě… okouzlující, překvapující, umí skvěle bavit, vyprávět historky, je šarmantní a charakterní, má vytříbený smysl pro romantiku, má cit a krásné oči. A (co jsem v průběhu odpoledne taky zjistila) naprosto přesladce, vášnivě a nepředstavitelně líbá. Je to člověk, kterého potkáte jednou za život. Muž, který je tak dokonalý, že celou dobu, co jsem byla s ním, jsem myslela, že mám sen, krásný sen a doufala jsem, že se už nikdy nevzbudím.

Co se sexu týče, nebyla jsem žádná lehká děva, ale ani žádná světice, prostě tak akorát. Asi od sedmi večer jsem začala myslet na to, co bude, až přijedeme k nám. Až vystoupíme z auta a půjde mě doprovodit ke dveřím. Nebo půjde dál? Povede mě nahoru do pokoje a tam… co že. Odhrne z postele knihy, rozestele?

Ehm, no, tahle část byla opravdu jen sen. Doprovodil mě sice ke dveřím, ale „jen“ mě něžně objal a políbil mě. Pak ještě do vlasů a na čelo. Řekl, že to byl krásný den a nechal mě stát na prahu a jen zamávat jeho autu. Řekněme, že jsem byla poněkud zklamaná. Šla jsem do pokoje a rozbrečela jsem se. Ne proto, že bych byla tak „nadržená“, ale proto že on byl tak nevinně bílý a dokonalý a já byla šílená a špatná. Jsem blázen. Jsem blázen. Opakovala jsem ta slova tisíckrát. Nejdřív slabě, pak jsem křičela. Nikdo mě ale neslyšel, nikdo nebyl doma, přes velkou zahradu se křik za oknem daleko nedostal, byla jsem sama. Sama blázen.

Další den jsme šli spolu do kina. Za několik dnů na bazén, pak za několik dalších dnů do sauny. Solná jeskyně, divadlo, kavárna, koncert, vinárna, klub, nakupování, volejbal, čajovna, knihovna, jarmark. Tam všude jsme postupem času spolu byli. Sblížili jsme se natolik, že jsem bez něj nemohla skoro být. Všude nosit ten svůj luk a šípy, ale po čase jsem to přestala nějak vnímat. Takhle to trvalo celé dva měsíce. Byli jsme nejšťastnější pár. Ale pokaždé, když jsme přijeli k nám domů, opakovalo se totéž. Tři polibky a víc nic. Pokaždé jsem se rozplakala a rozječela. Občas mě i někdo slyšel, ale moje nervové zdraví bylo všem „všeobecně známé“, takže to nikdo nebral moc v potaz. Po zmíněných dvou měsících „půstu“, jsem se jeden večer opravdu silně rozplakala. Byla jsem na dně. Totálně. Jediné, co mě drželo byla vzpomínka na něj a na to, že někdy někde zase půjdeme. Nemyslela jsem na to, jak to zase skončí. Prostě jsem jen potřebovala něco, co by mi zabránilo v podřezání žil. Začala jsem křičet. Jen tak. Nebyla to slova, jen nějaké pazvuky, pak jsem začala slabě zpívat.

That was you and me
Started out so innocently
Shattered on the ground
I hear the sound
Crash
Ringing in my ears
I still feel the sting of my tears
Someone wake me
I can´t seem to break free


A pak, zazvonil zvonek.