Anežka a šípy VIII.

...A pak, zazvonil zvonek.



Hodila jsem na sebe dlouhé triko, protože jsem si během toho jekotu strhala všechno oblečení ( krom spodního prádla), snad z touhy, snad ze záchvatu šílenosti, kdo ví. Cestou po schodech jsem si snažila upravit rozmazané oči, ale moc to asi nepomohlo. Seběhla jsem dolů a vzala za kliku velkých dubových dveří. Nemohla jsem uvěřit svým očím! Stál tam on! Nechápu, jak mě našel. Možná stejně jako Max, možná mu to řekl právě on.

„Michale, co tady…“ proč mě sakra nikdy nikdo nenechá domluvit?!
„Přišel jsem prosit o odpuštění.“ řekl a nasadil takový psí výraz, že mu jen chyběla kost v tlamě.
„Za co, prosím tě?“ zeptala jsem se ho ironicky.
„Za všechno,“ odpověděl krátce. Nechápala jsem vůbec nic. Prohlížel jsi mě, hlavně to, co tričko neschovalo – tj. nohy, rozcuchané vlasy a poločerný obličej od řasenky. Držela jsem dveře a on tam stál s rukama v kapsách.
„Uhm, tak… nechceš jít dál?“ zeptala jsem se ho ze slušnosti a pootevřela jsem trochu víc dveře. Vešel dovnitř a zastavil se u schodiště. Jako obvykle, nebyl doma nikdo jiný, než já. Zavřela jsem dveře a otočila jsem se. Taky se o točil. Rozhlížel se po chodbě. Pozvala jsem ho do kuchyně na sklenici limo a na stůl jsem dala nějaké oplatky. Řekla jsem mu, ať počká dole, že se jenom skočím nahoru trochu doobléct a vyčistit černé šmouhy. Vyběhla jsem po schodech a všimla jsem si, že u dveří něco leží. Naklonila jsem se přes zábradlí a co jiného jsem mohla vidět, než luk a šípy. Lehce jsem si povzdechla a pokračovala po schodišti nahoru do pokoje. Vešla jsem tam a shodila jsem knihy z postele, protože jsem hledala něco na sebe a nechtělo se mi na tu chvíli, co tu bude, vytahovat něco ze skříně. Po chvíli hledání jsem si řekla, že to snad přežiju i v tom triku a rozhodla jsem se dát dolů tu řasenku. Sedla jsem si ke svému kosmetickému stolku, čili k malému zrcátku se dvěma zásuvkami – jedna na hřebeny a ostatní pomůcky k úpravě vlasů a druhá na řasenku, pár stínů, acnecolor a dva lesky. Krémem a odličovacími tampony byla řasenka dole ani ne za dvě minuty.

Když jsem se koukala do zrcadla, všimla jsem si, že z pod postele vyčuhují nohavice nějakých kalhot. Vstala jsem od stolu a sehnula se pro ně. Vytáhla jsem je na postel a hledala k nim nějaké triko. Po chvilce jsem ho našla pod polštářem, začala jsem se převlékat. Zrovna když jsem si přetahovala to dlouhé triko přes hlavu, do pokoje někdo vstoupil. Lekla jsem se a otočila se s rukama v tričku. Byl to Michal. Nevinně se na mě podíval ze dveří. Nebyla jsem schopná slova, upoutal mě pohledem. Pomalu ke mně přišel a zadíval se mi do očí. A pak mě znenadání rychle objal a začal mě líbat. Chvíli jsem se na něj zaraženě dívala, jak výraz nesouhlasu v amerických filmech, ale pak. Nevím, co to do nás vjelo, nebyli jsme lidé. Stali se z nás zvířata, která jsou spolu za účelem jediného.

Moje triko skončilo nahoře na skříni, jeho oblečení různě po pokoji. V té chvíli mě přitahoval magnetem, který nevycházel z toho, jak vypadá (protože nevypadal nic moc) ani z toho, jako moc ho znám (proto ho neznám nic moc), ale z jeho bezprostřednosti, lidské otevřenosti, upřímnosti, uhrančivosti, smyslnosti, vášnivosti. Byl magický, očaroval mě. Nic tak fantastického jsem ještě nezažila, bylo to jako s jiného světa. Byla jsem jako fanatik, chtěla jsem stále víc a on se mi stále víc a víc rozdával. Neznali jsme meze. Znáte ten pocit, kdy prostě nevíte proč, ale musíte? Když se vám chce zařvat do světa, že máte červené spodky, nevíte proč, ale musí to všichni vědět? Já tu udělala, zakřičela jsem. A nejednou. Pokaždé to bylo jiné, jednou něžné, jednou pravý opak. Krása má mnoho podob, způsobů a vyjádření. Nechtěla jsem skončit. Byla jsem zpocená, ale šťastná, jinak, než s Maxem. Ano, i štěstí má mnoho podob. Nad ránem jsem usnula. Věřila jsem, že když jsem usínala na jeho hrudi, že se tak i probudím. Jenže věřit nemá mnohdy moc společného s realitou. Když jsem se probudila, on tam nebyl. Neležel v posteli, nebyl v pokoji. Nebyla tam ani jediná součást jeho oblečení.