A tak to začalo...

Je krásný letní den, slunce svítí a nebe je azurově modré. Jdu sama polní cestou plnou nádherného kvítí, jsem bosa a v hlavě mám prázdno. Jdu bosa jako lesní víla, kamínky se mi zarývají do chodidel, ale já tu bolest nevnímám. Jsem bez myšlenek, bez starostí, bez vzpomínek. A jak to vůbec všechno začalo?
Před dávnými časy plných velkých problémů a smutku se zjevil nečekaně jako duch. Když jsem si ho však pořádně prohlédla, zjistila jsem, že je to anděl. Anděl, jež nechtěl mi nic prozradit, anděl jež mi jen řekl: „ Přišel jsem Tě vysvobodit z tvých trápení “. Tato věta mi utkvěla v paměti navždy. Právě v tento den to všechno začalo.
Byl jako můj anděl strážný, provázel mě každým dnem, vyslechnul si všechna má trápení a vždy mi dokázal poradit. Byla jsem jako vyměněná, i mé okolí si toho všimlo. Neustále jsem slýchávala otázky typu:“Co se stalo, že jsi najednou taková rozzářená“? Já ovšem nemohla jsem jim nic prozradit o mém novém příteli. Měla jsem obavy, že by mi ho chtěli ukrást jako všechno štěstí předtím. Byli to zlí skřítkové, kteří mi chtěli odcizit i ten nejmenší kousíček mého štěstí. Nic jsem jim tedy neprozradila a žila si ve svém vlastním světě, kde jsem byla jen já a můj nejlepší přítel. Byl to jediný přítel, kterého jsem kdy měla. S ním jsem se nemusela bát žádného zla, které na mně čekalo mezi zlými skřítky. S ním jsem se cítila silná a neměla jsem vůbec z ničeho strach. Jenže zlí skřítkové byli neodbytní a za každou cenu se snažili zjistit příčinu mého náhlého štěstí. Začali mě pronásledovat na každém mém kroku. Byli všude kolem mě a návštěvy mého přítele se začaly omezovat. On tu byl jen pro mě a v přítomnosti ostatních se zjevit nemohl. Opět jsem začala upadat do svého smutku a to skřítkům dělalo neskutečnou radost. Když jsem opět byla jako předtím, nechali mně nějakou dobu samotnou. Po dlouhé době mně opět přišel navštívit můj anděl strážný a já byla zase veselá. Moje veselí ovšem netrvalo dlouho, protože se tu znenadání objevili oni. Zlí skřítkové se objevili nečekaně a při pohledu na mého přítele byli jako smyslů zbaveni. Zaútočili na něj se vší silou jako by byli jen jeden. Slyšela jsem jen žalostné výkřiky mého anděla. Stála jsem tam jako opařená a jen nevěřícně koukala. Když byli skřítkové se svým činem spokojeni, beze slov odešli. A já tam zůstala sama bez jakékoliv pomoci a nebyla jsem schopna jediného slova. Jen slzy se řinuly po mé tváři jedna za druhou.
Bezmyšlenkovitě jsem šla někam, vlastně ani nevím kam, a najednou jsem se objevila na té polní cestě, sama a bezmocná...