Temnota domova

"Život utíká moc rychle." vzdychla si hnědovláska sedící na parapetu za oknem. Venku bylo deštivé podzimní počasí, vítr chladně vál a všude bylo ticho. Jen z prvního patra, pod jejím pokojem, se ozývalo bouchání dveří a křik. Pár hodin před tím se ještě smála a teď? Po tvářích jí stékaly slzy. Její vzlykot se tiše linul pokojem. S každým výkřikem, jakoby do ní někdo zaryl nůž. Poslouchala to už od mala a i teď, když už byla téměř plnoletá, to bolelo stejně. Tíha zodpovědnosti, viny. I když za nic vlastně nemohla. Měla jen po dlouhé době dobrou náladu, cítila se skvěle a zase to přišlo. Hádka, nadávky a obviňování. Bylo to jak prokletí, její prokletí. Chtěla být pryč, někde sama v klidu, pustit si hudbu a uvolnit se. Nechat myšlenky spát a jen na chvilku v klidu existovat. Ale věděla, že se to nesplní.

Bylo už pozdě večer, když všechno utichlo. Dívčina tichounce došla až ke své posteli, kde se bezmyšlenkovitě svalila.

"Zítra do školy." zašeptala sama pro sebe a zaryla hlavu do polštáře. Všude už bylo v tu chvíli ticho. Netrvalo dlouho a usnula.

***

"Ráno je prý moudřejší večera." zasmála se dívka, při myšlence na toto moudro. Ale ani ráno nebylo líp. Chtěla být už pryč. Raději ve škole, než v tomhle pekle. Poslední dobou často přemýšlela o svém životě. Zklamání přátel, doma boj, který mezi jejími rodiči stále narůstal, ve škole také žádna opora. Ani žádný vztah, ani teď, ani nikdy dřív. Všechno to pro ni začalo být stereotypní. Pořád se to opakovalo. Ale teď už toho bylo víc. A možná i moc. Všude kam přišla, jako tam ani nebyla. Její tělo dělalo automaticky všechno bezmyšlenkovitě, nevnímala a její prázdné oči všechny zaujaly, ale nikdo se nezeptal. Nikdo neměl tu odvahu. Dalo by se říct, že i její učitelé se snad báli. Jakoby nad ní vyselo prokletí, které všichni viděli.

Den tentokrát utekl až příliš rychle a cesta domů se blížila. Všechno, co už teď bylo bezbarvé, zešedlo ještě víc. Barvy se slily dohromady a něco v ní křičelo, však stále zůstával ten prázdný utrápený pohled.

Rozklepaná ruka chytla za kliku mířící do domu. Všude bylo ticho a nálada se zdála být tak harmonická, jak jen to šlo.

"Kláro?" ozval se hlas ženy, jenž se objevila v protějších dveřích "Ty už si doma?" její matka se usmívala, všechno se zdálo být stejné jako dřív. I Klára se usmála, ale její oči zůstaly chladné. Oznámila, že bude jíst až dýl a zalezla k sobě, do svého pokoje. Den už stejně neměl co nabídnout, neboť bylo pozdě a díky úkolům ji utekly i ty zbylé hodiny, než se setmělo. Další stereotyp se blížil.

"Příjdu domu, najím se, uklidím a napíšu úkoly, du spát. Jak krásný je den." protáhla líně a zadívala se ven, kde slunce již nahrazoval měsíc. Všechno se zdálo být tak harmonické a přátelské, ale večer co nastal, byl posledním přihozeným dřívkem do ohně, který se rozšířil v požár.

***

"Dnes je krásně." usmála se dívka a zahleděla se na kulatý měsíc, který osvětloval její pokoj, vítr nefoukal. Něco bylo na tom večeru zvláštní. Jak krásně se to ticho poslouchalo. Z jejího snění ji nevzbudil ani křik z kuchyně a rány dveří, které se pořád otevíraly a zavíraly. Její úsměv nemizel. Ba naopak, její oči se leskly štěstím. Opřela se o zeď a podívala se k druhému oknu svého pokoje. Jakoby tam někdo stál, však nikdo tam nebyl, ale Klára ho viděla. Přešla po pokoji a ticho prolomil zvuk právě spuštěného počítače. Dívka párkrát klikla myší a vrátila se zpět k oknu. Posadila se, dýchla na sklo a nakreslila svůj znak. Malý ornament, jenž po chvilce zmizel. Její ruka přejela po chladném ostří dýky, kterou kdysi otvírala dopisy. Zadívala se na své zápěstí a řízla. Rána byla hluboká a krev jakoby čekala na ten okamžik dostat se na povrch. Předala si opatrně dýku do druhé ruky, v které už neměla skoro žádný cit a ránu obkreslila i na své druhé zápěstí. Jen co to udělala, cinkla dýka tichounce o zem. Dívka se opřela o zeď a s úsměvem na tváři se obrátila k protějšímu oknu, kde temný stín, jakoby dostával formu postavy. Pak jen zavřela oči, ale její úsměv z tváře nezmizel. Po několika minutách, když už dívka nevnímala své okolí se domem rozezněla hudba, jenž byla slyšet až na ulici…Její výraz jakoby s textem té písně byl spokojenější, vypadala tak klidně, jako když spí a ve svém snu nalezla své štěstí………..