Ropušák a slavice, aneb jak tlustý zajíc noru vybudoval

Ropušák seděl v bahně u velké louže u lesa a díval se na oblohu. Na ropušáka to nebyla obvyklá poloha. Spíše měl dle svého rodu sledovat hejno komárů, nebo v polospánku odpočívat. Ropušáci jsou ale různí a tento byl více jak dost různý.

Na obloze se v letu objevila slavice. Nebylo to poprvé co zaletěla k velké louži. Občas zde nalezla krásné, bzučivé a tučné mouchy. Byl červenec a její mladí již přes pár týdny vyletěli z hnízda. Byla volná, prázdná a měla hlad.

Přitloustlý zajíc proběhl na kraji lesa. Koutkem oka zavadil o velkou louži. Ani ropušáka a ani slavice si nevšiml. Měl plnou hlavu starostí, jak sehnat někoho, kdo by mu nejlépe zadarmo nakreslil plány jak rozšířit malou noru. Bydlel v ní sice sám, ale chtěl velkou rodinu a plánoval, že se o rodinu musí dobře postarat.

Ropušák své mladé neznal. Nestaral se o ně stejně jako se o ně nestaraly jejich matky. Když se ropušákovi podařilo ve velké konkurenci udržet se správné samičce na zádech a oplodnit její vajíčka, byl to skvělý pocit. Bohužel trval jenom chvilku a potom se ropušák zase věnoval hmyzím svačinkám a odpočinku. Když opět pozoroval slavici na obloze, napadlo ho, že by to také někdy mohlo být jinak. Byla to jenom krátká myšlenka, ale z ropuší hlavy úplně nezmizela. Další den se slavice opět objevila na obloze a ropušák najednou zakřičel: „Ahoj slavice!“.

Slavice po něm koukla jedním okem, ale letěla dál. Hnědý ropušák ji nezajímal. Milenci ji zajímali jenom na jaře a museli umět krásné zpívat, mít peří a špinavě bílou hruď. Nejdůležitější byl samozřejmě zpěv. Druhý den se vše opakovalo. Ropušák opět zavolal na slavici. Ta dnes otočila hlavu a při letu si ropušáka prohlédla. Jeho hnědé tělo se silnýma nohama zašpiněné od bahna jí připadalo tak ošklivé, až jí to zaujalo. Letěla dál a po vydatné večeři si na minutku na dvě na ropušáka vzpomněla.

Přitloustlý zajíc dohopkal k ropušákovi a zeptal se ho: „Potřebuji dřevo, nemáš? Hloubím větší noru a padá mi to.“ Ropušák nereagoval, jenom se na zajíce díval. Vůbec nechápal proč by si někdo měl zvětšovat noru.

Nakonec slavice létala k velké louži každý den a ropušák ji vždy pozoroval a volal na ní. Jednoho dnes slavice přistála na špinavé větévce vedle louže. Ropušák přestal dýchat. Něco takového jako byla slavice ještě zblízka neviděl. Podobala se bílé pampelišce, která vedle louže před časem dozrála. Připadala mu hrozně ošklivá. Jako z jiného světa, kterého se nelze ani dotknout.

„Jaké je to tam nahoře?“, zeptal se ropušák.
Slavice nebyla hloupá a proto odpověděla otázkou: „Jaké je to tam dole?“ a ukázala zobákem k louži.
Ani ropušák nebyl hlupák. Stejně jako slavice pochopil, že některé věci snadno sdělit nejdou.

K ropušákovi a slavici potichu dohopkal odulý zajíc. „Potřeboval bych písek na zem nory. Je tam moc bahna. Vyměním za dřevo. Mám ho spousty. Nemáte písek?“. Slavice se ani neohlédla. Zajíc jí vůbec nezajímal. Ropušák se ale cítil trochu rozladěn zajícovým obtěžováním. Se soupeři si ale uměl poradit. Jako vždy se osvědčilo zakřičet: „kvoak-kvoak-kvoak“. Občas se tím podařilo zahnat soupeře v boji o samičku a zabralo to i na zajíce. Ve skutečnosti se zajíc nelekl, jenom šel shánět písek jinam.

Další den slavice opět přiletěla a zeptala se ropušáka jestli mu není zima bez peří a jak dýchá pod vodou. Ropušák byl potěšen, protože se ho ještě nikdo na nic nezeptal. Když se za chvíli objevil tlustý zajíc a sháněl oblázky před vchod do nory, ani slavice a ani ropušák si ho nevšimli, jak byli zaujati do svého rozhovoru.

Slavice přilétala každý den a stejně tak na ní ropušák každý den čekal.

Ani zajíc se nechal odradit. Většinou ho slavice a ropušák ignorovali, ale on potřeboval tolik věcí a jejich pocity ho nezajímali. Občas stále tlustšího zajíce napadlo, zda nepůsobí hloupě. Vždy myšlenku zahnal. Mít krásnou noru je přeci mnohem důležitější něž cokoliv jiného. Myslel na písek, oblázky, plány nory, prezervativy, dveře, hrabání, mrkev, vodu, viagru, slámu a ještě dalších 137 věcí, které musel sehnat a zařídit, než si začne shánět zaječici.

Uběhlo léto a začal podzim. Slavice i ropušák se viděli každý den. Slavice vyprávěla o svobodě ve vzduchu a pocitu volnosti, který tam cítí. Ropušák popisoval krásu pod vodou a pocitu síly, který při tempech svých silných nohou cítí. Někdy jenom mlčeli a i tehdy jim bylo spolu dobře.

Blížila se zima a slavice měla být dávno plná energie a odletět do teplých krajin jako její rodiče a děti. Čas, který slavice strávila s ropušákem chyběl jejímu tělu. Zkusila se celý den věnovat potravě. Chytila spoustu much a dva dny ropušáka neviděla. Třetí den cítila, že je to poslední chvíle, když může letět za teplem. Vzlétla a instinkt ji vedl. Všichni ostatní již odletěli. Samota ve vzduchu byla jako smrt a slavici se hrůzou svíralo srdce. Nakonec s úlevou zjistila, že krouží nad velkou louží. Přistála u ropušáka a vyprávěla mu o svém strachu.

Ropušák mlčel a poslouchal. Byl šťastný, že se slavice vrátila. Chtěl jít slavici hledat, ale nikdy nebyl dál od velké louže, než u okraje lesa. Netušil co je tam a neuměl hledat. Proto jenom seděl, čekal a díval se na oblohu.

Oba několikrát viděli tlustého zajíce, jak od rána do večera běhá po lese a u velké louže. Sháněl spousty věci a jiné věci nabízel na výměnu. Mluvil už jenom se zvířaty, která pro něj měla něco zajímavého. Na ostatní neměl čas.

Za dva týdny slavice opět chtěla letět za ropušákem. Nedoletěla. Byla už příliš zima. Když umírala zimou a vyčerpáním, tak jí konečně došlo, proč vlastně ropušákovi rozuměla. Slavíci a ropuchy si přece nerozumí, ale ona od prvního okamžiku ropušákovi rozuměla každé slovo. Pochopila, že si rozuměli, protože se jim podařilo překročit hranice, které většinou překročit nejdou.

Ropušák zase čekal. Slavice nepřiletěla. Ropušák cítil stále silněji hroznou bolest, kterou ještě nikdy nepoznal. Snil o chvíli, kdy slavici uvidí na obloze a věděl, že až přiletí, bolest přejde. Ropušák se bál, že zemře, když slavice nepřiletí. Pak ropušáka přešel strach i bolest.

Obézní zajíc ležel ve své noře na čistém říčním písku a čekal zimu. Viděl slavici, jak leží zkroucená a studená na zimou ojíněném mechu a viděl i ropušáka, který jako socha zmrzl u velké louže. Z ropušákova těla se stala studená socha, která se odrážela v zamrzlé hladině velké louže.

Zajíc se ušklíbl a pochválil se v duchu jak je chytrý a šikovný: na mě nikdo nemá, na všechny jsem vyzrál. Mám krásnou noru a bláznivá slavice a hloupý ropušák zmrzli. Jenom když usínal, ucítil zase zimu a prázdnotu, kterou zaháněl pískem, oblázky, plány a všemi věcmi, po kterých toužil. Na malou sekundu mu došlo, že zimu a prázdnotu zahnat nedokáže, ale ráno si již na to zase naštěstí nikdy nevzpomněl.
---
Jaké z toho příběhu plyne ponaučení? Jako ze všech příběhů. Každý si vezme své dle své nátury a zdí, které ho obklopují.