Rozhovor v psychiatrické léčebně

Uvědomujete si vůbec, co jste udělala?" Ptá se muž v bílém plášti malé tmavovlasé ženy houpající se na židli.
"Je to tak správně," odpoví žena a pohupuje se dál. Brýlatý pán si zhluboka povzdechne a podepře si rukou hlavu: "Paní," osloví ji, "podívejte se mi do očí a řekněte mi, proč je to podle vás správně."
Žena se zarazí, pomalu k němu otočí hlavu, pohlédne do jeho zvědavě vyhlížejících modrých očí a upřeně na něj zírá. Mlčí. Je slyšet jen tikající hodiny. Žena konečně promluví: "Je to to nejlepší, co jsem mohla udělat." A zase se odvrátí a houpe se.
"Prokrindáčka, ženská, co to vykládáte! Vždyť vy jste je zabila! Vlastní děti!" Namítá lékař div ne s pláčem. "Zabila jste je a tvrdíte, že to bylo to nejlepší, co jste mohla udělat. Proč?!"
Žena jen pokrčí rameny, zlehka se pousměje: "Milovala jsem je.! Lékař už brunátní: "Milovala?! Milující matka by své děti nezabila!" V tuto chvíli muž jako lékař selže. Měl by být klidný a vlídný, místo toho však na svou pacientku řve, té je to však ale úplně jedno a stojí si za tím, že svým milovaným dětem pomohla.
"Do hrobu jste jim pomohla!"
Žena se nakonec uvolí vše vysvětlit: "Jinak to nešlo. Nemyslete si, pane, pro mě to taky nebylo jednoduchý. To víte, samozřejmě bych je radši měla u sebe... Živý... Ale kdybyste je viděl, jak se trápily, chudinky moje zlatý...
Byla jsem moc hloupá, když jsem byla mladá. Jindřich byl můj první kluk a já, káča jedna pitomá, jsem mu už po měsíci kývla na svatbu. Všichni mi to rozmlouvali, vadilo jim, že je skoro o deset let starší než já a taky tvrdili, že je to děvkař, tyran, podvodník a já nevim co všechno, ale mně bylo fuk, co si myslej. Byl na mě hodnej, nikdy na mě nevztáhl ruku a strašně hezky na mě žárlil, tak jsem si ho vzala. Jenže hned po svatbě to začínalo bejt takový divný, úplně se změnil a o harmonickym vztahu se už nedalo mluvit vůbec. Jak se mi zpočátku jeho žárlení líbilo, začala jsem to nesnášet. Nedovolil mi a ni navštěvovat rodiče, kamarády mi zakazoval, nikam mě samotnou nepouštěl a všechno vyvrcholilo tím, že mi zakázal chodit do práce. Prej si mě tam moc všímali. Nechtěl mě nikomu dát.
Ze začátku to nebylo ani tak strašný, ale pak mě začal zamykat v domě, zatahoval závěsy, aby mě nikdo neviděl, nechal zrušit pevnou telefonní linku a sebral mi mobil. Jednoho dne mě zavřel do sklepa, to bylo přesně před osmy lety. Od tý doby jsem neviděla nic jinýho, než špinavý sklepní zdi, karimatku, polštář, peřinu a malej lavor, ve kterym jsem se koupala. A pro něj jsem vlastně nebyla nic jinýho než matračka, kterou využíval vždycky, když byl unavenej z práce. No a když se mi narodilo první dítě, byl to chlapeček - Tomík, strašně krásnej, myslela jsem, že se to zlepší, ale kdepak. Všechno při starym nebo možná i horší. Během těch 7 let ve sklepě se mi narodilo šest dětí - Tomík, Anička, Filípek, Honzík, Péťa a Lucinka - ta byla strašně podobná mojí mamince, jenže jí byl sotva měsíc a půl a zemřela. Byla to pro mě i pro ostatní děti strašná rána. Jindrovi to bylo fuk, ani se nesnažil předstírat, že je mu to líto. Nevěděla jsem, co dělat. Strašně jsem si přála těm mejm zlatíčkům pomoc a vypadnout z toho hnusnýho začouzenýho sklepa, což se mi taky splnilo.
Ten haizl Jindřich zase někde chlastal s děvkama a když jel domu, napálil to do stromu. Abych pravdu řekla, když nás našli ve sklepě a řekli mi to, vůbec mi to nebylo líto. Přála jsem mu to. Tolik mě těšilo, že toho zkurvence už nikdy neuvidim a hřála mě na srdci představa, jak hnije v zemi. Myslela jsem, že se teď všechno obrátí k lepšímu. Byla to chyba. Děti mi vzali do ňákýho ústavu, protože na tom byly strašně špatně a já bych se o ně prej nebyla schopná postarat. Nakonec jsem je mohla aspoň navštěvovat, což mi dost pomohlo. Bylo tak krásný vidět, jak se jim rozsvítily oči, když mě viděly vcházet do dveří, jenže zanedlouho se všechno začalo komplikovat. Každému mému děťátku zjistili příšerné zdravotní problémy - samý alergie, záchvaty, srdeční problémy, různý druhy fóbií, chudinky se bály světla, aut, budíku... Prostě skoro všeho, co tam dole ve sklepě nepoznali. Pořád do nich cpali prášky, furt jezdily do nemocnice a byly rozpíchaný od injekcí. Nemohly se z toho dostat.
Rozhodovala jsem se dlouho. Už jsem nemohla vydržet ty jejich smutný a bolestivý pohledy. Bylo šílený poslouchat otázky typu: Maminko, proč to tak bolí? Vlastně mě k tomu donutil Tomík, když mi řekl, že by chtěl za Lucinkou do toho hezkýho světa, že tady je to ošklivý a všechno tu bolí, všechno je zlý. Vloupala jsem se teda do místnosti, kde měli léky a injekce. Vzala jsem tam lahvičku, na který byla nakreslená lebka a napsanej nějakej latinskej název. Nalila jsem jim to do pití a dívala se, jak umíraj. Bylo mi hrozně, brečela jsem jako ještě nikdy. Rozhodla jsem se, že se napiju taky, jenže v lahvi už nic nezbylo. Dívala jsem se na ně, na ty moje andílky, jak tam ležej. Už je nic netrápilo. Spaly klidně a tiše, nikdo se nedávil, nikdo neplakal a nenaříkal, vypadaly spokojeně...
Všechny jsem je políbila a odešla jsem. Udělala jsem to pro jejich dobro. Nechtěla jsem, aby se trápily, stejně by je tu, mrzáčky, nic dobrýho nečekalo. Milovala jsem je..."
Lékař se na ženu lítostivě podívá a pomalým, chlácholivým hlasem řekne: "Myslím, paní, že jako otec tří dětí, bych to pro jejich dobro a klid udělal také." A obrovská slza mu ukápne na dřevěný stůl...