Anežka a šípy IX.

...Když jsem se probudila, on tam nebyl. Neležel v posteli, nebyl v pokoji. Nebyla tam ani jediná součást jeho oblečení.


Hodila jsem na sebe župan a šla jsem se podívat dolů. V obývacím pokoji seděla sestra a koukala na televizi, rodiče seděli u stolu a četli nějaké noviny. Prohledala jsem celý dům. Nikde nebyl. Nenápadně jsem se zeptala sestry v kolik se vrátila a v kolik vstávala a jestli náhodou někoho nepotkala. Podívala se na mě s nechápavým výrazem a pusou plnou nějakých zrníček, takže jsem pochopila, že si myslí, že jsem měla snad vidiny nebo tak něco.Vrátila jsme se do pokoje a sedla jsem si na postel. Nebrečela jsem. Nekřičela. Nebyla jsem naštvaná, dotčená, uražená ani ponížená. Necítila jsem nic. Asi jsem to možná čekala, nevím. Oblékla jsem se do kalhot a do trika a šla jsem se ven projít. Stavila jsem se do pekárny na snídani a na kávu. Byla sobota, nemusela jsem nikam spěchat. Procházela jsem městem sem a tam, jak mě zrovna napadlo. Časem se mé nohy zamotaly do cest, které vedly k parku. K tomu parku, kde jsem se poprvé setkala s Michalem. Sedla jsem si na nějakou lavičku a přivřela jsem oči nad vycházejícím sluncem, které začalo nejen hřát, ale i pořádně svítit do očí. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, snad 20 minut. Měla jsem zavřené oči a poslouchala jsem ptáky a probouzející se město. Do té doby, než si přede mnou někdo odkašlal. Pomalu jsem rozšiřovala oči, ale už jsem věděla, kdo to je.

„Co tady děláš, myslela jsem, že budeš spát dýl.“ řekla jsem mu s úsměvem.
„Chtěl jsem tě zase vidět. Včera to bylo nádherné.“ odpověděl.
„Bylo.“ řekla jsem a zase se usmála.
„Jen jsem myslela, že se zdržíš dýl.“ nevinně jsem se na něj podívala.
„Ehm, měl jsem… ještě nějakou práci.“ řekl vyhýbavě a přisedl si ke mně na lavičku, luk s šípy hodil pod nohy a prohrábnul se v mých vlasech.
„Maxi…“ nenechal mě domluvit a políbil mě.
„Můžeme to dneska zopakovat?“ zeptal se s nadějí v hlase.
„Nemůžeme.“ řekla jsem a zatvářila jsem se vážně. Nasadil polekaný výraz.
„Musíme.“ odpověděla jsem a políbila ho. Vzal mě za ruku a odešli jsme spolu strávit další krásný den.

Domů jsem se vrátila kolem sedmé. Zase nešel dovnitř, zase se opakoval stejný scénář. Vešla jsem do haly a zavřela dveře. Opřela jsem se o ně a vzpomínala, jak krásné to dneska bylo, jak blízké, jak osudové, jak planoucí, jak láskyplné. Nemohla jsem se toho pocitu nabažit. Pak jsem přišla nahoru do pokoje a rozbrečela jsem se. Opět nikdo nebyl doma, takže mě zase nikdo neslyšel řvát ( ne, že by mi to nějak vadilo). Svlíkla jsem se do spodního prádla a práskla jsem sebou na postel. V tom zazvonil zvonek. Neměla jsem chuť se oblíkat, proto jsem sešla dolů tak, jak jsem byla. Otevřela jsem a dovnitř jako uragán vletěl Michal. Luk s šípy odhodil k botníku, chytl mě do rukou a začal mě divoce líbat, chvíli jsem se trochu bránila, ale pak... odnesl mě nahoru do postele a opakovalo se to samé, jako minulou noc. Opět to bylo něco nepředstavitelného. Jenže bohužel i ranní scénář se opakoval. Postel byla prázdná, stejně tak celý dům. A já – zase nic. Oblékla jsem se a nasnídala se doma. Ten den jsme s Maxem nikam nešli. Myslím, že jsme někde byli až za pár dní – opět dokonalý den a po ní – zase Michal a fantastická noc. Takhle se to opakovalo celé tři měsíce. Vždycky, když jsme někam vyrazili s Maxem, přesně ten večer se u našich dveří objevil Michal a šel dál a bla bla bla a ráno zase byl fuč. Za ty tři měsíce se to stalo snad ještě jedenáctkrát. Jenže po dvanácté…