Maškarní

Maškarní.
Jsem skrytá za maskou.
Maskou, se kterou si připadám lhostejně, nepřístupně, povrchně a nikoho nepřipustím blíž. Vypadám, ale pořád stejně.
Modrošedé oči zahleděné kamsi do prázdna, rty seknuté do přísného šklebu a rovnou ofinu.
Uvnitř mě to vře, všechno se to škvaří, peče, dusí.
Něco mi našeptává, že se nesmím zhroutit, ne já.
Musím podržet o tolik citlivějšího bratra, nepřístupného tátu neznalého v citech a mlčící mámu s lítostivým pohledem.
Nikdo mi nemůže říct, že dobře netruchlím, že dostatečně nepláču a chvalitebně se nehroutím.
Já pláču!
Já se hroutím!
Tam uvnitř.
Kdesi hluboko pod maskou.
Maškarní se schyluje ke konci.
Opilá nadějí, že všechno je jen hloupý sen.
Já se směju.
Smíchem se snažím zahnat smutek, prázdnotu a temno.
Pojedu za tebou, budeme spolu.
Budeš na mě hledět upřímnýma, jasnýma modrýma očima a usmívat se.
Vyhraješ.
Podáš mi pár karet.
Nejsem tak velká, abych je zvládla zamíchat všechny.
Jsem příliš malá na to, abych pochopila, co se stalo a dost velká na to, abych věděla, že se už nevrátíš.
Vím to.
Někdo mě prokoukl.
Někdo už přišel na to, kdo jsem.
Proč?
Byla jsem konečně trochu šťastná (??).
Můj princ mě našel.
Našel si svoji princeznu.
Zachránil ji před drakem a odvezl k sobě, aby se o ni postaral.
Roztomile a bezdůvodně žárlil na jiné.
Teď je ale všechno jinak.
Kolem mě se tvoří kruh a všichni něco křičí.
Odmaskovat!
Odmaskovat!
Někdo mi přišlápne sukni.
Pomalu padám na zem.
Maska mi padá z obličeje.
Padá daleko ode mne.
Roztříští se o zem.
Snažím se zavřít oči, abych nepropustila ani jednu slzu, která se dere na svět, aby sklouzla po mé tváři.
Nikdo tu slzu nesetře.
Nikdo ji nevidí.
Já přece nepláču.
Já jsem ta silná.
Popotáhnu a rukávem si utřu nos.
Slzám už nebrání nic.
Boj jsem vzdala.
Maškarní skončilo.

Tak pojď princezno, já tě tu přeci nenechám…