Anežka a šípy X.

...Za ty tři měsíce se to stalo snad ještě jedenáctkrát. Jenže po dvanácté…


Ten den jsme byli s Maxem na koncertě nějaké slovenské skupiny. Strašně mě tížilo svědomí, sice si toho Max všiml, ale nějak jsme to přešli jen dvěmi větami. Po tom, co odjel, sedla jsem si na schody a čekala jsem zvonek. Samozřejmě se ozval. Otevřela jsem dveře a v nich stál kdo jiný a s čím asi v rukách že, čili Michal s lukem a s šípy. Šel dál, hodil si „věci“ k botníku, přibouchnul dveře a chtěl měl začít líbat. Odskočila jsem od něj a odtáhla jsem se. Skoro až vyděšeně se na mě podíval.

„Ne, počkej… musím s tebou o něčem mluvit.“ řekla jsem. Zatvářil se naprosto ignorantsky a dal si ruce v bok.
„Tak teda mluv, když je to tak důležité.“ pronesl ironicky. „Nemůžeme u toho třeba ležet?“ zeptal se a v očičkách mu zazářilo.
„Ne, nemůžeme.“ řekla jsem mu naštvaně.
„A nemůžeme aspoň sedět na posteli?“ byl neodbytný jak malý děcko.
„Ach jo, prosím tě pojď si sednout ke stolu do jídelny a nedělej cavyky.“ opáčila jsem a otočila jsem se směrem k jídelně. Sedli jsme si naproti sobě. Nebyla jsem pevně rozhodnutá a rozmyšlená, co mu přesně řeknu, takže jsem těkala pohledem po pokoji.

„No, tak co? Nemůžem to přeskočit a jít dělat… no něco jiného… třeba.“ řekl. Krev ve mně vřela.
„Sakra Michale poslouchej mě chvíli, už…“ odmlčela jsem se. Nebyla jsem rozhodnutá na něj vyjet, ále co.
„Co už? Už končíš?“ řekl a zasmál se takovým tím úsměvem, kdy se vám protáhne jen jeden koutek.
„Už se nebudeme scházet. Nebo prostě to co děláme, už nebudeme dělat. Není… to dobré.“ zvedla jsem na něj oči.
„Dobré? Tobě se to nelíbilo?“ rozchechtal se.
„O to tady nejde…“ zase mi skočil do řeči, pako jedno.
„Ne? A o co ti teda šlo? Mě šlo jen o to jediné a to se mi povedlo.“ pronesl to jako páv v novoročním projevu. Div se nezačal plácat po rameni, jaký je vlastně borec.
„Počkej, jo, bylo to fajn, moc fajn, někdy úplně moc… ale to je teďka vedlejší. Nemůžeme už to tak dělat, proto je to o ničem. Jo, o tom jednom ano, ale to je nic v porovnání s…“ zapřemýšlela jsem jak mu to mám říct, zvedl obočí a zvědavě čekal, co ze mě vypadne.
„S důležitějšími věcmi. Já…“ muselo to ven.
„Já tě nemiluju.“ A bylo to.
„Kdybychom tady zbytečně nekecali, tak bys už zase mohla.“ pronesl. Kretén. Už jsem se ho chtěla rychle zbavit. Ten člověk snad ani nebyl člověk. Neměl city. Možná. Asi prostě ne.

„Mysli si, co chceš. Ale já už takhle dál nemůžu. Vždyť tím lžu Maxovi. Já… za ten čas, co se známe, vím, že není nic nádhernějšího, než být s ním někde, venku, kdekoli, jen tak si povídat, poznávat se. Já… dlouho jsem to nevěděla, ale už jsem to pochopila, že jediný, koho jsem kdy milovala, koho miluju a milovat budu je Max. Sice mu nepatří moje tělo [v hlavě mi projela myšlenka: ale ode dneška už bude to si piš kámo], ale moje duše a moje srdce je jenom jeho a nehodlám sebe a všechno co jsem rozdělovat mezi někoho tak strašně dokonalého, jako je Max, a mezi tebe. Já už vím, co je láska, a je mi tě líto, protože ty to nevíš. A s tím, co jsi, nikdy vědět nebudeš.“ ach, jak sentimentální monolog.

Nikdy jsem lásku nedokázala dát do slov, ani teď. Ale věřila jsem, že snad něco pochopil. Zatvářil se všelijak – znuděně, možná zklamaně, ale hlavně překvapeně. Tři měsíce jsou dlouhá doba. A nebo taky ne. Měřítka jsou různá. Každopádně už to muselo skončit. A skončilo. Myšlenky mi běhaly po hlavě jako stádo splašených nosorožců. Oči mi těkaly z Michala na stůl a zpátky. Bylo tíživé ticho. Nevím, na co jsem čekala, nevím, na co čekal on. A pak se naše oči setkali.

„Tak fajn, je to tu.“ řekl a najednou byla všude kolem tma.