Anežka a šípy XI.

... „Tak fajn, je to tu.“ řekl a najednou byla všude kolem tma.


První, co si pamatuju po téhle debatě v jídelně, je Maxův obličej. Nesl mě v náručí… někam. Všude bylo docela šero, možná nějaká svíčka, oči jsem měla pořád skoro zalepené. Nesl mě dlouhou chodbou, kdo ví kde. Pak někdo otevřel nějaké dveře, od nás po pravici. Max tam zabočil a položil mě na postel (či co to bylo). Usnula jsem. Za chvíli jsem se probudila. Jo, byla to postel, naproti ní stál stůl, kolem tři židle, dál krb a jedno okno. Takový pokoj. Stěny byly nejspíš z kamenů, nebo z velkých černých cihel, byla tam dost zima. Otočila jsem se, postel zavrzala. Za chvíli se otevřely dveře a do nich vstoupili Max a Michal. Na věšák u dveří pověsili luky a šípy. Michal si sednul na od postele vzdálenější židli a Max ke mně na okraj postele. Byla jsem trochu zmatená, omámená, jak zfetovaná. Musela jsem vědět, co se děje!

„Maxi, co se to…“ parchanti jedni, nikdy mě nenechaj domluvit.
„Musím ti toto hodně vysvětlit. Nebudu zabíhat do podrobností, ani moc do historie, jenom mě, prosím, nepřerušuj a poslouchej. Asi bych chtěla vědět, kde jsi, jak ses sem dostala a proč. Tak fajn. Začnem.
Jsi v nebi. Přinesli jsme tě sem my dva a proč tu jsi, no, to už je trochu složitější…“
„Jsem mrtvá?“ taky jsem mu skočila do řeči.
„Říkal nepřerušuj, nechápeš to, nebo co?“ vyjel na mě Michal.
„Nech ji, taky jsi byl jako jelen, tak se uklidni a šoupej nohama.“ opáčil mu Max, takže se Michal otočil ke krbu a zarytě se díval do jeho zhaslého lůna.
„Mrtvá nejsi, jak asi vidíš, či cítíš. Na Zemi prostě nejsi, je to nedomyšlené, pořád to říkám…“ taktak už jsem něco řekla, ale Max mě zabrzdil.
„Klid, všechno ti vysvětlím. Vlastně jde tady jenom o jediné – o lásku. Zní to uhozeně, ale je to tak. Já a Michal jsme andělé. Ehm, nevím, jestli dobří či špatní, spíš ani jedno, prostě jistý druh andělů, ale to není důležité. Jak asi víš, ostatně jako každé malé děcko, lidstvo roste, takže co sto let musíme do našich řad přibírat nové členy. Šéf si vždycky vytipuje malé dítě, kolem jednoho roku života, pak ho sledujeme, navádíme a v pravý okamžik navážeme komunikaci. Všechno je řízeno Osudem, to je hlavní poradce šéfa. Ví co, kdy, kde, jak. Tak to bylo i s tebou. Vybrali si tě. Vím, že si asi říkáš, že to nemůžeš ovlivnit, co je to za kravinu, co mi to vykládaj za pohádky… taky mi to připadalo jako nějaký sci – fi příběh, když jsem to slyšel jako mladej kluk. Jo, abych se dostal k tomu podstatnýmu – celý život čekáme, kdy ten či onen dozraje pro to, aby mohl dělat, co děláme my – to je střílet do lidí šípy lásky. Jo je to strašná debilita, taky nevím, proč nemáme třeba kulomety nebo tak něco, je to neuvěřitelné, ale co nadělám. Jo, vlastně, abych nezapomněl, každý anděl lásky, nazývejme to třeba tak, dozrává tehdy, když pochopí, co je láska. K tomu slouží právě kličky Osudu a štěstí a um nás, kteří musíme nabírat nové členy, mimo jiné. Tys to pochopila tím, že jsi tři měsíce spala s Michalem. Fajn, nezlobím se. Měl bych, vím, protože znám lásku a… ale to je jedno. Prostě – tvým úkolem ode dneška bude dávat lidem lásku. Teda pokud splníš testy, taky se může stát, že ne, ale nepočítám s tím. No… snad to nebylo moc rychlé, co?"

Rychle? RYCHLE? V tu chvíli jsem si myslela, že už jsem nadobro zmagořila. Že mě unesli ufoni nebo tak něco. Tenhle člověk, teda ne člověk, mi vykládá o tom, že jsou nějací andělé, nějaké předurčení, šéf.. Nechápala jsem TOTÁLNĚ nic.

„Uklidni se, časem se to rozloží a dokážeš to přijmout.“ řekl mi Max a objal mě. Miloval mě vůbec? Ta proradná krysa to dělala jen proto, aby mě mohla unést… do nebe? Těžko. V tu dobu bylo všechno špatně. Michal se ušklíbal na židli, zatímco mě Max konejšil. Odtrhla jsem se od něj a otočila jsem se obličejem ke stěně. Musela jsem přemýšlet. Co když je to pravda, ty všechny zhovadilosti, bláboly, výmysly… co když to není stav mé choré mysli? Co když… Spousta otázek se mi hromadila v hlavě. A nenacházela jsem byť jen jedinou odpověď. Max mě pohladil po vlasech, kývnul na Michala a společně odešli. Začla jsem brečet. Dlouho to nešlo zastavit. Ale pak…