Schůzka

Seděl na schůdcích u kašny, voda mu šuměla nad hlavou, stejný pocit měl i v hlavě. Hodinu přemýšlí o čem se s ní bude bavit. Viděli se včera poprvé, vlastně to byla náhoda. Nesl si domů nákup, míjel dívku s nevelkým kufrem, která se ptala jedné paní, kudy se dostane k hotelu Slunce. Nic divného, ale ona se ptala anglicky a paní krčila rameny. Vrátil se pár kroků a naznačil dívce, že jde stejným směrem. Dívka byla dost překvapená, když slyšela anglicky mluvícího mladíka, který vypadal jako když neumí počítat do deseti. Vzal její kufr a trochu se mu podlomila kolena, bože, co v tom je. Vykročili k hotelu, který stál na kraji malého březového hájku. Nebylo to daleko, ale jemu s přihlédnutím k váze kufru, se to zdálo o kilometr dál. Jmenovala se Lien Borsko, studentka, která přijela na pozvání k praxi v malém hotelu. Ne, nechce být servírkou, ale ekonomkou se zaměřením na zahraniční klientelu. To jméno mu přišlo divné, ale neptal se. Byl rád, že nemusí moc mluvit, protože sotva dýchal. Nebyl žádná vazba, ani by nechtěl být, strašně rád tančil a chodil do speciální třídy. Začal dělat balet, ale nemoc plic mu v tom zabránila. Tanec je však jeho velká láska, ale nyní se musí trochu omezit. Z posledních sil a s úsměvem, který se pomalu měnil na škleb, se v recepci s Lien rozloučil. Odkládal kufr na připravený vozík, když pocítil nepatrné, přesto bolestivé sevření u srdce. Občas se mu to stává, když se více namáhá. Před hotelem se rozdýchával, když se objevila Lien s přáním, jestli by jí zítra mohl provést městem. Zítra je neděle, tak proč ne, že městečko není město to pozná sama. Je tu leccos k vidění, historická budova umělecké školy, skanzen, krásné náměstí s kašnou a kolem nádherná příroda. Řekla mu jak je ráda, že ho potkala, protože už nebude sama. Moc té větě nerozuměl, ale potěšilo ho to. Sejdou se ve dvě u hotelu.
U kašny koupil tři karafiáty, růže měla paní moc drahé, prošel uličkou, která dělila malé náměstí od hájku s hotelem. Bylo mírně zataženo, ale příjemné teplo. Stála před hotelem, světlé šortky se širokými nohavicemi, halenka stejné barvy a tenisky. Tím mu dala nejevo, že se bude hodně chodit. Květiny přijala mile překvapená, s rozpačitým úsměvem je odnesla do recepce, při procházce by prý určitě zvadly. Neplánoval žádnou trasu, nechá na Lien kam se půjde. První přání bylo nečekané. Když do kostela, tak do kostela. Marek Zunt byl patriot městečka, budeme mu říkat Úžasné. O kostelu také něco věděl, cestou prohodil pár slov a zjistil, že Lien není povrchní posluchačka. Její zájem ho překvapil. Mírný kopeček ke kostelu se mu dnes zdál strmější. Nádherná výzdoba oltáře, byla pro Lien tak fascinující, že došla až k první lavici a poklekla. Marek zůstal u dveří, měl pocit, že se rozkašle, nechtěl Lien rušit. Víc jak čtvrt hodiny si prohlížela nástěnné malby, vůbec se jí odtud nechtělo. Venku se zavěsila do Marka a neustále nadšeně vyprávěla. Marek nepatrně změnil směr a zamířili ke starému mlýnu. Vyprávěl jí o vodníkovi, který se prý jednou za rok vrací do mlýna, aby vyčistil dno pod mlýnským kolem od nánosu bahna. Od mlynáře pak dostane paklík toho nejlepšího tabáku. Lien se náramně bavila a byla překvapená, když zjistila, že ve mlýně bydlí lidé. Zeptala se s vážnou tváří, kdy se vodník zastaví, ráda by ho poznala. Chechtali se jako malé děti. Lien brebentila o každé maličkosti, která pro ni byla zajímavá. Marek se držel, ale bylo to tak nakažlivé, že občas něco plácl, čemu se Lien smála, i když tomu úplně nerozuměla. Jednou jí to došlo nějak později a pěkně Marka prohnala. Držel se, ale cítil, že to není ono, takhle se dlouho nezadýchal. Přes louku došli až k rybníku, posadili se na prkno vedoucí k výpusti. Lien byla překvapena tím, kolik krásných míst se tu nachází, znala většinou jen velkoměsta. Okamžik, který Marka překvapil, byl spontánní. Lien se chtěla vykoupat a on měl co dělat, aby jí to rozmluvil. Za prvé se tu nemůže koupat, protože je to zakázané, za druhé a to zapůsobilo, je tu málo vody. Marek si zul boty a vlezl do vody, která mu byla sotva po kolena. Lien byla chvíli rozmrzelá, ale cestou k hotelu se už usmívala. Marek byl rád, že to celkem v pohodě zvládl, proto ho překvapilo pozvání na večeři. Potřeboval si odpočinout, ale žádné výmluvy nepomohly, v sedm bude v recepci. Znal prostředí a tak věděl, že mu bude stačit košile a dlouhé kalhoty, na nějaké fraky si v hotelu nehrajou. Marek bydlel v podnájmu u starší paní v podkrovním pokojíků. Rodiče mu zemřeli, když mu byl dvanáct, žil u babičky, za kterou jezdí dvakrát za měsíc na neděli. Na podnájem si přidělává ve skanzenu. Dnes mu večeře udělá trochu průvan v peněžence. Nejvíc ho trápilo, aby tam nebylo moc nakouřeno, to mu hodně vadí. Počkal pár minut, Lien přišla v letních šatech, vyčesané vlasy, fakt jí to slušelo. Společný večer byl pro oba kouzelným zážitkem. Povídali si o dětství, škole, zálibách, dokonce si i zatančili při písničce z musik boxu. Večer, který jim naznačil, jak mnoho mají společného. Lien neskrývala, jak je šťastná. Rozloučili se v jedenáct, útratu si nechala Lien napsat na účet, mrzelo ho to, ale nedala si to rozmluvit. Bydlel necelých sto metrů od hotelu, přesto se šel projít. Namířil si to přes náměstí a došel zadem přes hájek k domku. Šel po schodech do podkroví, prudké sevření v hrudi mu sebralo dech. Pevně se držel zábradlí a dusil v sobě kašel, nechtěl vylekat starou paní. V bytě se však rozkašlal, netrvalo to dlouho, ale kapesník, kterým si zakrýval ústa, mu odhalil to, čeho se obával. Drobné, červené kapičky jasně naznačily, že zítra pojede do nemocnice. Než šel spát vzal si léky. Ještě jednou se rozkašlal, ale věděl, že do rána by měl být klid. Slíbil Lien, že za ní odpoledne zajde, asi to bude muset odvolat. Ráno se cítil dobře, zvažoval jestli pojede, odložil to na zítřek. Dopoledne proběhlo ve škole celkem v pohodě, chvilku si o přestávce zahrál s kluky i fotbálek. Ve tři měli s Lien sraz u kašny, seděl tam už v půl. Našla ho, jak tiše sedí se zakloněnou hlavou. Růže na kolenou měla stejnou barvu, jako kapesník v jeho ruce. Barvu krve. Klekla si k němu, svírala jeho ruku ve své, ve druhé pak růži, na kterou padaly její slzy. Jeho plíce prý byly unavené, oslabené srdce nemělo už sílu bít. Lien však věděla, že Markovo srdce ač slabé, bylo velké a plné silného citu. Nikdy na něho nezapomněla. Již padesát let nosí rok co rok kytičku tří karafiátu na jeho hrob. Nikdy se necítila tak šťasná, jako těch pár dní s ním, proč? To ví jen ona, i přesto, že jim nebyl dopřán čas na lásku.