Jaký to je?

A jednoho dne jsme se milovali na slamníku. Štípalo to. A ještě víc pak, když jsme odcházeli. Už se mi to i líbilo. Ne, že by v tom byla cítit láska, to ne. Spíš už jsem věděla, jak se pohybovat. Vojtěch byl trošku nemotorný, ale už taky aspoň rámcově věděl, do jakého rytmu přirážet. Jemu se to asi líbilo pořád.

Když jsem to ten večer říkala Adéle, sledovala jsem, jak se její vráska mezi očima prohlubuje.

"Jak to takhle můžeš brát," zeptala se. "Tím myslím, jak to můžeš takhle prožívat? Zní to, jako kdybys neměla žádné city. Hledáš v tom jen to uspokojení, ten "orgasmus," o kterém ti vyprávěla Lucie, ale ten přece není stěžejní. Primárním účelem toho "aktu" je projev lásky. A ty Vojtěcha nemiluješ."

"Miluju SE S NÍM, to snad stačí, ne? Láska k tomu není potřeba, v žádném případě. Primárně (jak ty říkáš) vlastně stačí, aby se mu postavil," odvětila jsem.

"Nechápu tě, ani trochu. To ti vážně jde jen o to, abys mohla někde říct, že jsi souložila?"

"Ne, já chci jen prostě vědět, jaký to je."

A to byla pravda. O nic jiného mi nešlo.