Matka

To její teatrální chování: práskání dveřmi, nesnesitelné a žalostné urážky, ubohé výčitky a ten strašlivý a mučivý rozbouřený vír monologu přeplněného city. Je to tak nechutné! Většinou se mi při podobných sebelitujících výlevech dělá nevolno. Začnou mi hořet tváře a krev se mi bouří v těle. Cítím, jak mi tepe v hlavě a jak se bez přestání dokola pumpuje čím dál zběsileji bijícím srdcem. Pachuť vyslovených lží visí ve vzduchu a nikdo se neopováží otevřít okno ze strachu, aby se znovu nerozběsnil ten uragán hořkých výčitek. Každý stojí jako přimrazený a čeká, až ji to přejde. Nikdo z nás nechápe, co jsme zase udělali špatně. A mě při pohledu na moje malé holčičky stoupají slzy do očí. Bože! Oni si zaslouží něco lepšího. Proč to děláš právě jim? V těch několika vzácných chvílích z celého dne, kdy se právě s nesnesitelnou kajícností obracím na Boha, i když sama nevěřící, si vždycky říkám, že musí být strašlivě krutý. Netvor horší než cokoli, co si kdo může představit. Smrtonosnější než kulka vystřelená přímo do srdce. Hrůzostrašnější než jakýkoli zoufalý boj o holé přežití. Nechápu, jak můžu něco takového každý den snášet, aniž bych se nezbláznila. Jak to mohou snášet ty moje malé holčičky? A já je při tom nedokážu ochránit. Žádná byť sebevětší oběť by jim nepomohla, nevykoupila je. Copak není na světě jediné zrníčko spravedlnosti? Copak je už to velké a dobrotivé srdce vyšší bytosti, co nás stvořila, tak moc okoralé, že není schopno soucitu? Naděje je bláznovstvím?!. Touha se vymanit z područí je holý nesmysl?!. Vlny zakázané nenávisti se zvedají a v rozbouřeném krvavém moři bijí o útesy, snaží se vylít z neviditelných hranic pláží. Další nespravedlivé lži se řinou z úst té chiméry. Každá vyslovená s pečlivým důrazem na významu jednotlivých vět. Intonace, barva hlasu – vše ukazuje na oběť. Chudinka! Už zase se chce věšet… Dnes možná zase s patřičným výrazem ve tváři zmizí ve tmě poklidně vyhlížející ulice, aby se za pár minut vrátila s očima opuchlýma pláčem. Kde jsou ty doby, kdy pohled na ni mi bral veškerou víru ve vlastní nevinu? Kde se toulají ty časy, kdy jsem prosila o odpuštění a škemrala v prachu pod jejíma nohama. Tak kde ksakru jsou??? Já chci, aby se vrátily. Chci zase věřit, že ona je to nejlepší, co na světě mám!
Není nic, co bych mohla udělat, aby se vrátil čas. Nemám moc změnit svůj osud. Podívám se znovu na své malé holčičky. Nechápavě hledí, a snaží se pochopit. Nevědí, že není CO chápat. Tak strašně ráda bych je objala a utěšila. Řekla bych jim, že je to všechno pryč a že všechno bude dobré. Ale to bych musela lhát. Nemůžu jim lhát. Dělala bych totiž to stejné, co ona, a to se mi hnusí. Raději bych si vyřízla jazyk, než říkat ta sama slova co ona. Jak já vždycky záviděla všem dětem ve škole jejich milé a usměvavé maminky! A jak jsem se nenáviděla za svoje chování, které jí zcela nečekaně rozčílilo. Jen přešlapovat na špičkách, tančit nad propastí, do které jsem mohla klidně spadnout. Všechno pro jeden falešný úsměv. I teď, po tolika letech, dělám všechno proto, abych ji nerozčílila. Všechno jen pro ten vnitřní hluboko ukrytý pocit, že ji možná potěším. Uklidit, uvařit, vyprat, vyžehlit – všechno jen pro ni. Říkám to bez lítosti a nepatřičných iluzí. Nic se nezmění a už vůbec se to nezlepší. Ne, opravdu to nechce čas a ani větší trpělivost. Jen aby to nepoznamenalo ty moje malé holčičky!
Ani chuděrky nevědí, jak mi trhá srdce, když na mě v rozčílení ječí: „Ty nejsi naše matka!“ Ale to já přece vím. Nejsem vaše maminka, ale copak vás můžu nechat napospas chiméře z antických mýtů? Copak ji mohu nechat, aby rozcupovala vaše mladé a nevědoucí dušičky, tak jak to udělala mně? Nesmím vás nechat zakusit tu bolest, kterou snáším každý den. Nesmím vás opustit. Jsem vaše jediná naděje. Vaše jediná vratká bárka na nemilosrdném moři, ve kterém na vás číhá nebezpečí v podobě hrůzu nahánějící andělské stvůry, která má hlas jako vaše maminka. Nemohu se bezmocně dívat na to, jak se neopatrně nakláníte přes loďku a natahujete ručku k vodě. Nedám jí vás. Nemohu, nemohu…