Zlomená křídla 27 - Pátrání

Po několika málo vteřinách se zní přeci jenom stane opět ta Ellanor, mladá upírka a rozhodne se, že Artura, onoho vlkodlaka, musí najít.
Musela ale počítat s tím, že měla jenom několik málo hodin, než začne svítat. Naštěstí byl vlkodlačí pach ještě zřetelně cítit ve vzduchu, což jí velmi usnadní pátrání. A navíc nemohl utéct tak daleko.
Rozhodla se, že tentokrát poběží, protože potřebovala dohnat drahocenný čas, který ztratila vlastní hloupou nerozhodností.
Doufala, že se Artur nevydá někam do centra a naštěstí se její přání vyplnilo. Stopy mířily ven z parku do odlehlé uličky.
Jakmile ale vyšla ven ze stínu stromů, rozhodla se, že přeci jen raději půjde svižným tempem, aby na sebe nestrhla zbytečnou pozornost potulujících se bezdomovců a prostitutek.
Pach ji zavedl až k jednomu z kanálů.
„Sakra,“ ulevila si nahlas. „Teď ho nemám šanci v kanále najít.“
Zaťala své dlouhé drápy do kůže a v duchu si nadávala za svou hloupost a pomalost.
Nezbývalo tedy nic jiného, než se vrátit zpět domů, než začne svítat. A zítra se zas vydat na pátrání. Třeba bude mít štěstí.
Ještě než ulehla, rozhodla nasytit svůj neukojený hlad. Tentokrát si vybrala jednoho bezdomovce. Ano, tuhle chuť milovala. Jiní by se asi šklebili, ale ona milovala ten pocit, že zbavila svět dalšího zbytečného člověka. Možná to zní drasticky, ale Ellanor už byla taková. Navíc nic se nevyrovná pachuti alkoholu a zločinu v krvi.
A pak konečně mohla usnout s plným žaludkem a se slibem, že další den toho zpropadeného chlupáče najde.

Kupodivu další večer ji žádné pátrání nečekala.
Rozhodla se, že se nejprve vydá do svého oblíbeného klubu, aby se na chvíli odreagovala a pak teprve chtěla rozjet pátrání.
Jaké bylo ovšem překvapení, když před „jejím“ klubem stál Artur.
„Co tady děláš?“ sykla.
„Pokud vím, včera jsi po mě toužila.“ Ušklíbl se.
Přikývla a čekala, co se bude dít.
Vlkodlak ji pevně chytil za ruku a odtáhl ji do neosvětlené uličky. Ani se mu nebránila.
„Jak jsi jen mohla!“ rozkřičel se. „Tristain byl můj bratr, já ho miloval, chápeš to?“ zuřil. „Ale ne, to ty neznáš, ty jsi bezcitný upír.“
Zaprskala a výhružně zavrčela. „To se teda pleteš zablešenče. I já umím milovat. Nedávno byl zabit můj lidský bratr, podezření padlo nejprve na Tristaina, ale pak jsem pomocí Azraela prokoukla a spolu s tvým bratrem jsme chtěli přijít pravdě na kloub.“ Smutně se odmlčela. „Jenže pak se stalo několik událostí, které se vyostřily v minulou noc.“ Povzdechla si. Sice Tristaina neměla ráda, ale přesto už netoužila po jeho smrti. A pak tu byl také Azrael. Tahle rána ještě byla čerstvá, a proto tolik bolela.
„Očistit pověst bratra?“ Začal se se zájmem vyptávat Artur.
„Ano, v novinách psali o nějaké krvelačné bestii a my noční si mysleli, že je to on. Ale není tomu tak.“
„Ty víš, kdo zabil tvého bratra?“
„Zatím ne.“ Zavrtí hlavou.
„Zatím…“ Nechal vyšumět slova v náhlém poryvu větru.
„Ale zjistím to, musím.“ Odhodlaně se podívala Arturovi do očí a z jejího pohledu vyčetl, že to myslí smrtelně vážně.
„Jestli chceš, pomohu vraha najít. Já očistím pověst bratra a ty poznáš vraha svého bratra.“
Překvapeně si ho prohlížela. „To myslíš vážně?“
Přikývl. Tentokrát mohla ona poznat v jeho pohledu vážnost slov, která právě vyřkl.