Krajina dětských snů

Krajina mých dětských snů

Mlha, všude samá hustá, nepropustná mlha.Všechno splývá, reálné s nereálným, klamy s fakty. Sním či bdím? Sama bloudím v této otázce a jediné, o co se snažím, je podívat se skrz mlhu, v kterou vše splývá. Mlha je stále hustší a hustší a začíná mi být chladno. Na své bělostné kůži cítím jemný mrazivý vítr. Vítr je stále mrazivější a každý jeho dotek je jako bodnutí nože. Bolest mě pohání stále kupředu. Jako by mě chtěla něco ukázat, něco dávného, na co jsem už zapomněla, ale stále to nosím ve svém nitru a ve své mysli.
Mlha začíná řídnout, vítr se mění v jemný vánek a má mysl se probouzí a přemýšlí, co mě jen v paměti tak tíží. Tvář mi ozářily prudké paprsky slunečního světla a také prozářily celou mlhu, která se pomalu rozplývá. Cítím dotek, jemný dotek, který pohladil mou ruku. Někdo mě s hebkou jemností drží za ruku, ale přece tak pevně, že vím, že se nemusím ničeho bát. Jdu tedy dál po zasněžené cestě, na které jsou stopy bot a kopýtek srnek, které sem zbloudily. Mé oči pečlivě a se zvědavostí sledují každou stopu, každý krok. Sevře mě pocit, který říká, že tuhle cestu důvěrně znám. Pomalu se předem mnou objevuje obraz krajiny, který mě doslova uchvátí. Přesně tento obraz si pamatuji z dětství, s mým dědečkem jsem chodila na procházky a hrála si. Byla jednoduše dokonalá a můj dědeček si ji zamiloval. Cesta zasazená v kopci, který je na pokryji obklopen hustým lesem. Těsně vedle cesty se tyčí do výše mohutný, košatý strom, který vypadá jako pán této krajiny. Z cesty je krásný výhled do okolí, bližších i vzdálenějších vesnic. Teď je ale všechno je zasněžené a promrzlé. Větve se prohýbají pod nánosy bílé nadílky, jejíž krásu odkrývají paprsky prudkého slunce, které se od ní odrážejí. Všechno kolem se krásně třpytí, krásnou čistotou a neotřelostí. Kmeny stromů strádají pod navátým sněhem a ledem. Vítr, který stále vlaje po kopci a naráží do stromů, led zbrousil do rýh a záhybů, které vypadají jako rány od biče. Ale neslyším žádný křik, jen krásné ticho, které sem tam narušuje jen lehké sametové vločky, které padají tiše k zemi a hvízdající mrazivý vítr. Krajina trpělivě spí a dřímá.
Dřímot krajiny je tichý, z dálky však slyším jemný ptačí zpěv, který se stále zesiluje a přibližuje. S přicházejícím zpěvem mizí sněhové vločky, mráz a vítr. Cítím jen lehký vánek a s každým nadechnutím cítím jarní osvěžující vzduch, který probouzí všechno kolem mě k životu. Paprsky jarního slunce jemně hladí krajinu, z které pomalu stékají zamrzlé slzy dlouhé a tuhé zimy. I z kaštanu u cesty pomalu mizí bílý plášť začínají být vidět jeho větve a kmen. Promrzlé větve se vzbudily a s prvním douškem mízy, na větvích zazelenaly pupeny. Kmen byl po zimě rozpraskaný a měl spousty velkých trhlin. Ale jeho vrásky nesoucí uděl desetiletí byly jen na povrchu, uvnitř bujel životem a sílou. Kolem čistého slzavého potůčku, který tu jako jediný zbyl po zimě, začali kvést první ohlašovatelé přicházejícího jara bledule a sněženky, ty střídají blatouchy a petrklíče. Výhled do okolí je teď plný zelenajících se polí a lesů.
Jarní vzduch plný lehké vůně začíná být těžkým a horkým. Všechno s vysílením tančí v silném svitu slunce. Kaštan u cesty je mohutnější, z pupenů na jeho větvích se staly velké listy a vytvořily krásnou korunu, která se stala královnou krajiny neboť poskytuje aspoň trochu stínu, po kterém všechno tak touží jako po vydatném dešti. Na větvích mezi listy vykvetly krásné velké květy, které lákají včely, které se slétávají na stromy, ale i na loučku okolo, kde už dávno rozkvetly krásné bílé a žluté tanečnice kopretiny a pampelišky, ze kterých jsem si jako malá pletla věnečky. Bzukot včel vyplňuje letní dusný den, ale jakmile se začne krajiny zmocňovat večer, včely vystřídá cvrčení cvrčků a jemné švitoření ptáků a můr, které plachtí vlahým večerním vzduchem. Jak pomalu večer přichází na obloze zapadá slunce za vrcholky kopců a ze sebou nechává jen zahradu načervenalých barev, pod kterými lze sledovat pomalu usínající vesnice a města a snít a představovat si neuvěřitelné věci, které necháte jemně plout po té červené řece snů a nesplněných přání.
Květy u kaštanu u cesty pomalu odkvetly, ale nezmizely proměnily se v malé pichlavé kuličky. I luční kvítí pomalu odkvétá a teď si suchá tráva ve větru brouká svou smutnou melancholickou píseň. Okolní lesy také jakoby zestárly zase o další rok a jako starý člověk začínají mít šediny. Jejich listy se zbarvují do krásných pestrých barev, které jsou ozdobou celé krajiny. Skrz listy prosvítí slabé sluníčko, které se listy hladí jako zlatý hřebínek. I listy kaštanu také stárnou a pichlavé kuličky pukají a uvnitř je malý hnědý kaštánek jako poslední podzimní vzpomínka po celé této nádheře.Vítr je stále silnější a studenější větvě kaštanu hladí okolní loučku jakoby ji utěšovali a říkaly neplakej. Ale není všechno zlato, co se třpytí. I zlaté listy zestárnou úplně, začnou hnědnou, chřadnout a schnout. A i lehký vítr listy bez námahy shodí a pohrává si s nimi s nimi. Stromy si svou sílu schovají do kořenů a čekají na tuhou zimu. Krajina vypadá jako řada bezvládných těl, ze kterých už dávno vyprchal poslední doušek života.
Dědeček mi právě říkával, když se mnou sbíral kaštánky, že stromy jsou jako člověk, ale oproti stromu je život člověka pomíjivý a velice krátký. Dědeček mě naučil vnímat přírodu, vnímat ji jako součást mého života a užívat si každý okamžik, kdy mám to štěstí v ní být. Pohled na krajinku s kaštanem je pohled na krajinu mých dětských snů a přání. A nese v sobě vzpomínku na člověka, který byl opravdu silný jako strom, který tam stojí u cesty a to byl můj dědeček.