Dostih

Natahuji nohy a ještě přidávám na rychlosti přestože se mě můj jezdec snaží brzdit. Předposlední překážka. Před ní ještě zrychlím, odskok je perfektní a už letím přes proutí. Zavírám na pár vteřin oči abych si vychutnala ten nádherný pocit síly a letu nad překážkou. Pak už oči otevírám a natahuji nohy k doskoku. Můj žokej se mi při doskoku odlepil od šíje, nyní ale cítím znovu jeho ruce na krku, jeho dech v hřívě. Pár metrů před námi je poslední překážka a ostatní koně nabírají rychlost. Já však vím své a z druhé pozice se „propadám“ na pátou. Poslední překážka. Asi dva metry před ní mi jezdec povoluje otěže a já vystřelím kupředu. Mohutně se odrážím a už jsme znovu ve vzduchu. Teď, ale oči nezavírám musím vědět, co se děje kolem mne. Ještě před překážkou jsem předstihla velkého bělouše a nyní, v letu nad poslední proutěnkou se dostávám před další dva. Když dopadám, zjišťuji, že jsem nabrala dobré dva metry. Doskok se mi povedl, neztrácím čas a ihned zabírám. Můj žokej teď otěže skoro zahodil cítím jeho sevřené pěsti na své šíji, mávání bičíku kolem mého boku i jeho vzrušený hlas. Je nabitý adrenalinem, stejně jako já. Mnohokrát jsme spolu letěli přes překážky a mnohokrát jsme spolu dobíhali do cíle. Ale teď je o víc. O mnohem víc. Sladěni, stejné pohyby, stejná touha, se řítíme vpřed. Natahuji nohy, nozdry mám doširoka rozevřené vzrušením. „Bež, běž!!“ slyším hlas mého žokeje a s radostí mu vyhovím. Letím neuvěřitelnou rychlostí, jsem na druhé pozici a jen málo metrů dokonce. Přitiskávám uši k hlavě a s posledními zbytky sil se snažím předběhnou koně, které je jen o hlavu přede mnou. Je to mohutný o dost vyšší jako já. Poznávám ho. Můj dlouhodobý konkurent, bok po boku spolu už několik měsíců zdoláváme překážky a se stejným zápalem se snažíme vyhrát. Je to soupeř, ale přesto jsem si ho oblíbila. Běží srdcem, ne pro sebe ani pro žokeje ale pro diváky, pro pocit proto, že ho to baví a nemohl by bez toho žít. Vím to, cítím z něj tu euforii, který přebývá také v mém srdci. Běžíme teď vedle sebe a do cíle zbývá asi pět metrů. Náhle cítím že něco není v pořádku. Ryzák klopýtá a padá. Můj žokej mne strhne stranou a já tak tak vyrovnám rovnováhu. Poslední, co z něj zahlédnu jsou kopyta, sekající do vzduchu. Setrvačností proletím cílem o pár délek před druhým koněm. Překvapivě nemám z vítezství velkou radost. Cítím ve vzduchu napětí a podivné chvění. Můj jezdec mne pochvalně poplácává po šíji, ale na závodišti panuje stísněná atmosféra, diváci mlčí, u jedné z holčiček stojících u padoku, kde mne vodí dokola, abych vychladla, spatřím na tváři slzy. Rozhlížím se kolem. Koně jsou nervózní a lidé smutní. Odvádějí mne do stáje, kde zaslechnu rozhovor dvou stájníků. Můj soupeř, nádherný bojovný ryzák, si zlomil při pádu nohu. Bude utracen. Náhle chápu všechnu nervozitu napětí a lidské slzy. Takhle končí život velkého závodního koně, přestože nebyl drahým šampionem, nevyhrával velké dostihy o ještě větší peníze, byl to hrdina, který nade všechno miloval pocit letět a běžet závod s časem stejně jako já. Jeden ze stájníků mne apaticky vyčistí a vyvede před stáj. Když procházíme kolem dvorku všimnu si velkého černého auta. Když se pozorně podívám, vidím mezerou pod ním velké ryzé nohy. Tři. Jdeme dál a já vím, že za chvíli ho uvidím. A také že ano. Před padokem nás se stájníkem zastaví má majitelka, která mne převezme. Otočím hlavu a vidím ho. Velikého, silného ryzáka jak hrdině stojí. Jeho majitelka ho naposledy objímá a pak už vidím přicházet veterináře. To mne ale vedou pryč. Kousek od dráhy uslyším výstřel. Ryzák je mrtvý. Ozve se smuteční hudba, jemu na počest a když mne provádějí po kruhu vítězů nesu i já hlavu sklopenou. Pro toho skvělého koně se jistě vypláče moře slz. Po chvíli mne odvádějí zpět do stáje. Po chvíli usínám a myslím na ryzáka, který dostihům obětoval život.