Zlomená křídla 28 - Sen

Jen co se dohodli, Ellanor zmizela. Bylo toho na ní tolik. Jen těžko mohla uvěřit tomu, že se spolčila s vlkodlakem, vlastně už s druhým. Kde byla její hrdost upíra? Ale ona věděla… Ta se ztratila dávno s Azraelem, možná už i s Benem, jejím malým bratrem.
Rozhodla se natáhnout, i když byla hluboká noc. Neměla na nic náladu a zítra večer je čekal obtížný úkol.
Proto zavřela oči a uvolnila svou mysl od všeho pozemského.

„Ellanor?“ ozval se hlas v její hlavě.
Škubla s sebou, ale neprobudila se. To jen v tom snu vstala z postele a zírala na postavu před sebou.
„Azraeli?“ nevěřícně vytřeštila oči a několikrát si je promnula. Postava ale nezmizela, a proto se štípla. Nic.
Anděl se na ni usmíval a vztáhl k ní svou ruku z mlhy. „Pojď.“ Usmál se na ni svým dokonalým úsměvem a Ellanor pocítila, jak se jí slzy derou ven a ona nebyla schopna slova.
Kráčeli spolu potemnělou Paříží, až došli k největšímu parku ve městě, na místo kde se tolikrát scházeli.
Mladá upírka si anděla před sebou pozorně prohlížela celou cestu. Jeho tělo bylo tvořeno z podivné bělavé mlhy, na kterou nemohla šáhnout, nejspíše ji chránilo nějaké pole. Azrael v této podobě neměl křídla, ale přesto vypadal jako nejvyšší anděl ze všech andělů.
„Co tady děláš?“musela se nakonec zeptat před parkem. Už to nebyla schopna vydržet.
„Ukazuji ti cestu.“ Pokynul hlavou před sebe, kde byla branka, symbolický vstup do parku.
„Já myslela, že jsi mrtvý.“
Místo odpovědi se opět jen usmál a vešel dovnitř. Dvířka otvírat nemusel. Prostě jimi prošel bez sebemenšího problému.
Pluli spolu tiše nocí a blížili se k řece, k hrobu Tristaina.
Čím více bylo Ellanor jasné, kam míří, tím zpomalovala krok. Nakonec se zastavila úplně.
„Co se děje?“
„Proč tu jsme, vážně?“
„Ukazuji ti cestu.“
Zatracená nic neříkající odpověď! Zuřila v duchu upírka.
„O Arturovi vím,“ sebral jí dotaz. „Ještě chvíli a pochopíš.“
Možná šli jen sto metrů, možná to bylo víc, ale nakonec došli k řece, kde se Ellanor posadila na lavičku a Azrael stál před ní.
„Čekej chvíli a pochopíš.“ Mrkli na ni.
Lavička byla jen několik málo metrů od hrobu Tristaina. Ellanor zaraženě pozorovala Azraela a okolí.
Už už se ho chtěla na něco zeptat, ale jakmile otevřela pusu, zjistila, že je sama.
„Azraeli?“ špitla nejistě.
Ticho.
Zkusila to ještě jednou, ale noc se halila do naprostého ticha. Teprve po několik vteřinách uslyšela zapraskání větvičky, a proto zbystřila. Mlčky vstala a rychle se přikrčila za nedalekým stromem.
Právě včas, aby spatřila, jak k hrobu kráčí další upír.
Normálně by ji asi hned ucítil, protože stále po větru, ale on byl jako v transu. Jako by někdo vedl jeho mysl.
Jen co si tohle pomyslela, mladý upír se se zářivým úsměvem na ni otočil.
„To snad není pravda! To není on.“ vykřikla.

Celá vyděšená se rychle posadila na postel a snažila se namluvit si, že to byl jenom sen. Hloupý sen.
Na zemi však ležel zažloutlý pergament a něm dvě slova písmem, které dobře znala. VĚŘ MI.