Zlomená křídla 29 - Epilog

Ještě tu no se Ellanor vydala za Arturem do chladné tmavé noci, aby mu oznámila její zážitek z předchozí noci. Nemohla tomu pořádně uvěřit. Nevymyslela si to prostě jenom, ze snahy vypátrat zlého vraha?
Vlkodlaka našla v parku - kam ji táhl vnitřní hlas - kde seděl na lavičce u řeky a tvářil se, jako by na ni již čekal.
Kývnutím hlavy a úsměvem ho pozdravila, ale blížila se k němu opatrně. Přeci jen to byl stále nepřítel jejího rodu.
„Taky se ti zdál ten sen?“ uvítal ji naopak Artur s přátelským výrazem na tváři.
„Ano… tak jsem si to nevymyslela.“ Vydechla.
„Znáš ho?“ zeptal se.
Přikývla mlčky hlavou.
Byl to mladý upír, kterého před několika měsíci stvořila ona. Její jediný prohřešek proti nemilosrdným upířím zákonům a podařil se jí ututlat. Otázkou je, jak to bude dál.
Tak jsem přeci jen Azraela, Tristaina a hlavně svého malého brášku Bene zabila já, smutně si pomyslela.
Snad svůj čin nakonec odpraví pomstou, jinak stane před upířím soudem a je jí jasné, co by následovalo.
Tyhle myšlenky však zahnala. Musela se soustředit na nález mladého Alexandra. Arturovi zamlčela, odkud ho zná.
Mlčky spolu vyšli vstříc noci a tentokrát šli na jistotu…

Neměl šanci, Ellanor zasáhla nemilosrdně a rychle. Nestačil se ani začít bránit. Ano, takže byl klid. Ellanor měla čistý štítek, tedy z tohohle hlediska.
Mlčky se rozloučila se slovy „Sbohem navěky“ s Arturem a zaplula na hřbitov.
„Bene, ach Bene.“ Ulehla vedle jeho hrobu a začala mu vyprávět příběh o malém chlapci a jeho sestře, která ho nedokázala ubránit před zlým světem.