Snění - část 2/3

Slunce vyšlo brzy ráno a Miscel se probudila spolu s ním. Erik měl stále oči dokořán, přivítal Miscel milým pozdravem a spolknul poslední doušek kávy. Prázdnou termosku odhodil dozadu na sedadlo.
Ani jednou se nedostali do blízkosti města a ani jednou neprojeli kolem jiného auta. Tato část Mexika byla naprosto odpadlá od zbytku světa a oba dva za to upřímně děkovali.
Pozvolna se krajina začala měnit z vyprahlé pouště s kaktusy, na místy zatravněná údolí. Přejeli nízké hory a dostali se k pobřeží. Světle modrá barva mořské vody je vyhlížela a téměř jako plná očekávání se nervózně tříštila o pobřežní útesy. Vedle několika palem stála hrdě vztyčená vila, a za ní oplocená zahrada se všemi druhy květin.
Erik zaparkoval auto k zadnímu vchodu do vily – pro případ že by je někdo hledal, tak hned nenarazí na jejich auto.
Vystoupili do slunečního dne. Miscel nasadila zrcadlovky a vzala od Erika klíče od domu.
„Moc se nezabydluj. Jen si odpočineme a vezmeme pár věcí.“ pověděl jí s úsměvem.
„Nehodlám se kdekoliv zabydlovat, dokud to nebude všechno pryč.“ ujistila ho se stejným úsměvem.
Vešli do domu. Postupně se vystřídali v koupelně a Erik nakonec usnul ve své staré ložnici. Miscel pozorovala jeho pravidelné vydechování a zároveň si stále připomínala, jak strašně ho má ráda. Cokoliv udělá jen aby mohla být s ním.
Erik se probudil jakmile se začínalo stmívat. Měli v plánu vilu opustit zhruba v 8 pm. Erik seděl v kuchyni, ládoval se čokoládovou zmrzlinou a čas jako by se pro něj zastavil.
Miscel byla v druhém patře. Probírala se velkým šatníkem Erikovy sestry. Popravdě byla ráda za cokoliv co se dalo nosit. Vytáhla ze skříně jakési rudé plesové šaty a toužebně si je prohlédla. Ty by si byla bývala vzala na svůj maturitní ples. Stoupnula si před vysoké zrcadlo a podívala se na ně. Velikost přes boky, zadek i prsa by byla přesná. Jediné co nesedělo byl fakt, že už dávno nebyla na škole, a že po ní i Erikovi jdou vládní lidi. Smutně si povzdechla a vrátila šaty zpět na ramínka a do skříně.
Vzala do náruče pár vybraných kousků prádla a napřímila se. Instinktivně se ohlédla směrem k oknu a zastavila se. Jako přimražená zamrkala, a kdyby byl ten muž neměl černé zrcadlovky jako ona, všimla by si, že i on zamrkal. Ovšem nikoliv překvapením, nýbrž triumfem.
Miscel upustila všechno oblečení a rozběhla se směrem ze schodů a do kuchyně.
„Eriku! Eriku, musíme jít!“ křikla po něm tlumeně, než k němu doběhla.
„Co se děje?“ zeptal se zmateně a vstal ze židle.
„Je tu jeden z nich, před domem!“ informovala ho. Hlas se jí třepal nejistotou a beznadějí.
„Dobře, dobře, půjdeme zadním vchodem, pojď!“ Chytnul ji za ruku, zrychleným krokem pokračovali přes obývák. Otevřeli dveře do zahrady a proběhli kolem krytého bazénu. Kdykoliv se Miscel otočila, neviděla nikoho… jen ten neskutečně vtíravý pocit, že vás někdo sleduje tam stále byl.
Minuli auto, když si všimli, že jeho pneumatiky byly zcela vypuštěné.
„Najdou nás!“ okřikla ho, když už byli pár dobrých metrů z oblasti vily. Erik zavrtěl hlavou a táhl ji dál za sebou.
Vysmekla se z jeho sevření… ne, nevysmekla – vyklouzla. Její ruka projela tou jeho a ona zůstala stát na místě.
Erik se zastavil a ohlédl se. Miscel stála na místě, otáčela svou rukou a pozorovala ji. Celá její postava nějak podivně blikala. Jako mizící obraz televize z nedostatku signálu.
„Co se děje?“ zeptal se Erik. Sledoval ji plný strachu i údivu.
„Myslím,“ pronesla nejistě, „že mě našli.“
Svraštil obočí. „Našli tě?“ zeptal se v okamžiku, kdy zcela zmizela.