Osudový strom

"Skvělý"..Zalomil se klíč!!"... Zanedlouho Sára šplhala po okapu do druhého patra, kde naštěstí nechala otevřený balkon. "Křach" Jako by toho nebylo málo, nedopatřením shodila porcelánovou sošku přivezenou z Afriky... "To zas bude mít mamka radost".... Tak takto začínal, končil a vůbec probíhal nejeden den v Sářiným životě. Milovala přírodu, kamarády a byla jednoduše normálně nenormální holka. Nejraději si vyjela na kole do nedalekého sadu, kde pod třešní přemýšlela. Stromy kolem by mohly vyprávět nejedno dobrodružství. Díky tomuto místu si dokázala udržet úsměv na tváři i když uvnitř cítila opak....

Dnešek byl náročný. Slunce svítilo, příroda hrála všemi barvami a prostě byl krásný letní den. Sedla si pod strom, kde si jako malá hrávala, kde s kamarády sbírali třešně a kam chodívala s Michalem, kvůli kterému tu dneska taky byla. Sedla si pod korunu vedle kopretin, které spolu zasadili. Opřela se o kmen a začala něco sepisovat. Po chvíli přestala psát, odložila tužku a podívala se do koruny. Po tváři jí začaly stékat slzy. Hlavu sklonila do klína a mokrý papír zmačkala do kapsy. Vítr jemně vál a slunce zastínil mrak. Když zvedla hlavu, spatřila vedle sebe Michala. Její tvář se na chvíli rozzářila. Chtěla ho obejmout a dát pusu, ale on se odtáhl. "musíme si promluvit". Víc už říkat nemusel. Věděla co jí chce říct.

Michal se s ní rozešel. Na místě, kde se poprvé sešli, kam spolu každý den chodili. Sára tomu nemohla uvěřit. Když slunce začalo zapadat, Michal tam už dávno nebyl. Jen Sára zůstala sedět a v ubývajícím světle se třpytily jen její slzy. V ruce držela náramek, který před tím nikdy nesundala. Když slunce zapadlo, pověsila náramek na větev třešně a vrátila se domů. Ráno bylo Sáře snad ještě hůř. Stále nevěřila, že Michal odešel, že ji opustil a ona zůstala sama. Nakonec se rozhodla vydat zas do sadu. Když pomalu procházela alejí, slunce jí svítilo do tváře, jakoby nechtělo, aby tam šla, jakoby chtělo něčemu zabránit. Kdyby se otočila a odešla, možná by vše bylo jinak. Jenže už bylo pozdě. Sára začala rozpoznávat siluety postav pod třešní. Poznala Michala. Seděl pod její třešní. Pod kterou sedávali spolu. Neseděl tam sám. Sára nemohla uvěřit vlastním očím. Nohy jí přirostly k zemi a ona se nemohla otočit,..vrátit. Slzy jí zas stékali po tváři. Neměla sílu otočit se a odejít. Jen tak se na sebe dívali. Nakonec se Sára otočila a rozeběhla. Běžela tak dlouho dokud jí síly stačily. Přes slzy neviděla na cestu, srdce bušilo a tělo se bolestí třáslo.

Zastavila se až na konci svých sil. Sedla na obrubník a dala se do pláče. Z nenadání se obloha ztemnila a kapka za kapkou se začaly sypat z nebe. Za chvíli byla Sára promoklá na kost. Jenže to nevnímala. Stále seděla na obrubníku a brečela. Hlavou jí probíhaly všechny chvíle s Michalem. Déšť pořád neustával. Naopak jako by přidal na síle. Pořád ho před očima viděla. Jak sedí pod třešní a vedle něj ta holka. Jak se spolu smáli a ona tam jen stála. Nemohla tomu uvěřit.... zavřela oči a déšť chladil její rudou tvář. V tom uslyšela kroky. Před ní se objevil Michal. Promočený se rozeběhl k Sáře. Sedl k ní a objal. Držel ji tak dlouho, než se přestala třást, usmál se na ni a políbil. V tom zavál silný vítr. Sára otevřela oči. Pořád strašně pršelo, jenže vedle ní nikdo neseděl. Široko daleko nikoho neviděla. Z kapsy vytáhla jen pomačkaný papír."Byl to jen sen", špitla. Neměla sílu to nahlas říct. Tak si přála aby se vrátil. Aby přišel. Jenže Michal už nepřijde. Už ji neobejme. Zbyli jí jen vzpomínky a sny. Jen ty jí nikdo nevezme... snad.