Snění - část 3/3

Miscel neochotně zamrkala. Ležela v jakési kamenné… bedně?
Na sobě měla šedé šaty a všude kolem se vznášel prach a pach zatuchlin. Kolem bylo šero.
Slyšela kolem sebe kroky a všímala si, jak se kdosi snaží zapálit pochodně uvnitř tmavé místnosti. Potom se ozvaly mužské hlasy. Byla si jistá, že byli dva nebo tři.
Posadila, aby věděla kde je. A jakmile se rozhlédla kolem, téměř zatajila dech. Muži byli v černých sacích a na očích tmavé brýle. Napadlo ji, jak s nimi asi mohou vidět, když už tak tam byla taková tma, ale odsunula to na později.
„Dobré ráno.“ pověděl muž. K jejímu vlastnímu údivu si všimla, že je to ten stejný jako byl před domem v Mexiku.
Pokynul dvěma dalším mužům, kteří následně místnost opustili.
„Tohle je jen sen, že?“ zmateně se rozhlédla Miscel.
„Sen? Ne, doteď to byl jen sen.“ Pokrčil rameny. Miscel se pomalu vysoukala z té divné bedny a celé tělo jí rázem zabolelo. Zastavila se jen šest metrů před tím mužem. Zdál se být teď najednou nějak daleko.
„Co chcete?“
„Vědět kde spí váš přítel.“ řekl bez zapírání.
„Neřeknu vám kde je. Nic!“ vyhrkla ze sebe, muž na chvíli ztratil svůj pevný výraz.
„Hm.“ Znovu zkameněl. „Taková škoda.“
„C-cože?“ zeptala se překvapeně.
„Škoda pro vás.“ Odepnul z opasku malou pistoli. „Nepotřebujeme vás tak nutně jako kdysi, teď víme, že je blízko. Byla by jste jen rychlejším prostředkem. Dostaneme ho, i když později.“ Pokrčil lhostejně rameny a pravou ruku s pistolí natáhl před sebe. Ozvala se rána, taková co bývá v hodně špatných filmech, a Miscel ucítila jakýsi tlak na levé straně své hrudi.
Měla pocit jako by se čas zastavil, a všechen smutek na světě se nacpal do toho okamžiku.
Ucítila, jak na jejích ošuntělých šatech, kousek pod srdcem, vykvetl dokonale rudý květ…
Kolena se jí podlomila a ona dopadla na chladnou podlahu. Chvíli rukama šmátrala po kameni, snažíc se vyvrátit ten pocit, že je snad sama chladnější než ten chlad ve vzduchu. Oči se pozvolna začaly zavírat. Pak nastoupila tma.
Kdesi v pozadí uslyšela další výstřel a následně dunění, jako když dopadne pytel brambor.
„Miscel!“ Erikův hlas se jí vtíral do mysli. Jeho teplé ruce už nemohly vyhnat ten mrtvý chlad.
Přes všechny zábrany se snažila znovu otevřít oči. „Eriku,“ zvedla svou pravou ruku a dotkla se jeho obličeje. Jeho blonďaté vlasy mu stále spadaly do čela.
„Miscel?“ položil jí hlavu do klína.
„Umřu, že?“ zeptala se.
„Ne, neumřeš.“
„Byl jsi venku?“
„Venku?“
„V našem světě přece… slíbili – slíbili, že ho vyčistí. Vem mě tam, prosím…“
„Ne, nemůžu.“
Otevřela oči, viděla rozmazaně, ale jeho tvář by poznala kdykoliv. „Prosím, musím to vidět.“
Myšlenka, že ji v takovém stavu někam bere se mu příčila, ale přece ji zvedl do náruče a pomalu zamířil k východu. Byli hluboko podzemí, prošli kolem několika stejných místností, jako ve které se Miscel probudila, než se nakonec dostali napovrch. Promnul si oči a rozhlédl se. Kolem nebylo nic než písek a ruiny města. Takové ruiny, které nikdy předtím neviděl. Vysoké a štíhlé domy z šedého materiálu. Nějaká zařízení levitující ve vzduchu a mnoho věcí, podobných autům z 21. století.
Vše pohřbené v jedné velké záplavě písku, bez žádné známky života.
„Bála jsem… bála jsem se, že se to stane.“
Miscel pohlédla na Erikovu ztrápenou tvář. „Zničili jsme civilizací hodně. Sebe samotné, celou naši rasu… hodně našich charakteristických rysů zmizelo spolu s námi v podzemí … Ale je naděje, dokud je tu láska a přátelství… nenech je, aby nám oni vzali to poslední... Miluji... “ Její poslední výdech si odnesl i její poslední slova.
…Ale Erik věděl co chtěla říct. Řekl jí to samé milionkrát a klidně by řekl znovu. Držel bezvládné tělo Miscel v náručí a tiskl ho k sobě. Po tvářích mu stékaly slzy a dopadaly do jejích černých vlasů, kde vypadaly jako čisté perly.

…Dost bylo snění, je na čase doopravdy konat…