Nedělní pohoda

Rána.
Myslím si, že mne dokáže překvapit jen velmi málo věcí. Nicméně výstřel v chodbě našeho domu v neděli dopoledne k nim rozhodně patří.
Zprvu jsem si myslel, že mohlo jít o televizi. Paní Černá z třetího poschodí už špatně slyší, a tak se sledování televize v jejím provedení velmí často mění téměř ve veřejnou produkci. To ale nebyl tento případ. Něco mi na tom prostě nesedělo.
Několika kroky se přesunu ke dveřím svého bytu, otevírám a vyhlédnu ven.
To, co jsem následně spatřil, mne poznamenalo na celý zbytek mého života. Během několika úderů srdce ze mne vyprchala všechna energie. Stojím. Dívám se. Mráz mi běhá po zádech a já nejsem schopen se vůbec pohnout. Jakási síla toho okamžiku, mne vtahovala do sebe a já nemohl jinak. Vpíjím se očima do té hrůzné scény, ikdyž ji přes slzy již téměř nevidím.
Z šoku mne probral až výkřik. Po několika vteřinách se konečně nadechuji. Konečně odtrhávám oči a rozhlížím se po chodbě našeho domu. Ta se pomalu naplnila lidmi. Někteří, jako já, přišli ze zvědavosti, jiné přivedli ostatní, ať se jdou také podívat.
Vrátím se pohledem zpět. Udělám pár kroků a pokleknu k té beztvaré hromádce co bývalo štěne. Moje štěně.
Vezmu do dlaní jeho hlavičku, teď již navždy bezvládnou, a podívám se do těch kdysi laskavých, oříškových očí. „Proč?, ptá se mne ten pohled teď. „Proč?“, ptám se sám sebe i já. Pohladím ho, když se dotknu něčeho mokrého. Podívám se nechápavě na svou ruku. Celá od krve.
V místech, kam jsem ji před pár okamžiky položil, hyzdí kdysi bělostnou srtst obrovská rudá skvrna, ze které vytéká stále více a více krve. Pod mým štěnětem vyrostla již celá kaluž. Červená tekutina se neustále šíří dál. Fascinovaně sleduji, jak si malá sružka krve proklestila cestu ke schodišti, kde pokračuje dál, schod za schodem, do nižších pater.
„Plesk, plesk, plesk...“, stružka krve s lehkostí dorazila k hraně schodiště, odkud s hlasitým pleskotem dopadají kapky na podlahu o dvě poschodí níže. Každé plesknutí zabolí. Každé je jako výčitka těch oříškových očí.
Opět se rozhlédnu po chodbě. Sousedi se již začali vracet do svých bytů. Přesto ještě zaznamenám to opovržení v jejich očích. Ty oči říkají: „Odkliďtě si tu mršinu.“. Jejich nezájem bolí jako otevřená rána.
„Plesk, plesk, plesk...“. Kde se v tom štěněti bere tolik krve?

Když se o dvě hodiny později otevřou vchodové dveře, krev už dávno neteče. Chodbou se rozléhají dopadu těžkých bot. Zvednu hlavu. Proti mně stojí tři pánové v bílých pláštích. Ironie situace mě málem donutí k úsměvu. Mí milovaní sousedé zavolali do blázince.
Osloví mne. Nereaguji. Zvednou mne. Neprotestuji. A jak mne odnášejí do sanitky, zastaví se můj pohled na stružce zaschlé krve.
A co se stalo se štěnětem? Zřízenec ho hodil do kontejneru před domem. Tak jsem to přeci měl udělat sám. Co na tom, že po autonehodě rodičů bylo to štěně to poslední, co mi zbylo.